Škampa, Alois : Pianista

Je starcem již, a hrá jen podle sluchu,
not jakživ neznal, a jak mistr přec
tón vykouzlí, jenž ladně plyne k uchu,
že řekl bys – to tvoří umělec!
Třikráte v témdnu v naší krčmě hraje,
přichází večer, jak se sešeří,
a v jizby kout se zticha ubíraje
za klavír sedá v temno u dveří.
Jak duch se vhoupne, nikdo o něm neví,
až „Prodaná“ kol zavzní pojednou
a hostům příchod neznámého zjeví –
tu oči všech se k němu pozvednou...

Zřím za pianem jenom neurčitě
se v stínu bělat jeho skráně vlas,
však po klávesách jezdí ruka hbitě
a loudí ze strun divukrásný hlas.
Ty české rytmy, svěží tak a milé,
pod jeho prstů lehkým dotknutím
jak slunkem jasní tváře zasmušilé
a nitro plní sladkým pohnutím!
Hned jakby tály v melodii snivou
do trilků věnčí motiv původní,
hned vírně tančí polku dovádivou,
hned zvoní zas, jak píseň národní – –

Vše tichne kol... i staří denní hosté
ustanou rázem ve svém hovoru:
ta hudba jímá jejich duše prosté
a kouzlem dýchá v jizby prostoru!
Zabudou karet, dýmek svých a pití,
všem jakby hrdla pocit bázně stáh’,
sklepnice sama, nechtíc vyrušiti,
jde mezi stoly jenom po špičkách...
Ó, v této chvíli starci za pianem
se jiskří zrak a líc mu omládne,
v té chvíli cítí, že je tady pánem,
jenž všecka srdce písní ovládne!

Skončil a vstává. – Z celé krčmy kolem
potlesku salva zaznívá mu v dík...
Tu mnohý soused za vzdáleným stolem
se druha táže – ký to hudebník?
Však marno ptaní; staříkova jména
ni krčmář neví, ani který host –
je neznám všem, a v roušku zahalena
se jeví pro nás jeho minulost!
A tak jen všichni od pohledu znají
tu zapadlou a smutnou jeho tvář,
ty jeho ruce, jež tak vábně hrají,
a chvějí se, když berou honorář...

Vén már, csak hallás után zongorázik,
kottát nem olvasott soha, de mesteri
módon adja, játéka fülbe mászik,
és hát a művészetet ez teszi!
Hetente háromszor látja e kocsma,
megjelenik amúgy estefelé,
csendesen beimbolyog a sarokba,
a homályba, a zongora elé
mint kísértet, nem vette észre senki,
csak mikor felharsan a Smetana,
akkor fog ő igazán megjelenni,
minden szem csak őrá pillantana...

Látom a haját bizonytalanul csak,
árnyékban, kétoldalt fehérleni,
de ujja fürge előcsalni furcsa
csodazenét – egy művész, vérbeli!
A friss és lágy cseh ritmuslüktetésben
ujja könnyed billentése nyomán
minden felhős arc felderül egészen
egy édes, mély felindulás okán!
Hol álmatag melódiává olvad
a főmotívum s a trillák vele,
hol féktelenül örvénylik a polka,
hol meg csilingel, mint a népzene...

Mindenki néma... öreg törzsvendégek
most abbahagynak minden csevegést:
megindult bennük az egyszerű lélek,
varázslat tölti be a bár terét!
El van felejtve cigaretta, kártya,
a torkokba szorongás költözött,
a pincérnő is lábujjhegyen jár ma
tálcájával az asztalok között…
E percben az öregnek ott a zongoránál
szeme kigyúlt, az arca ifju lett,
e percben érzi, ő az úr a háznál,
mert meghódított itt minden szivet!

Végzett, felkel. – Felharsan mint az orkán
körben a taps, mindenki őrá néz...
Sokan a távolabbi asztaloknál
egymást kérdezik: Ki ez a zenész?
De hasztalan: nevét senki se tudja,
nem tudja azt a tulaj maga se;
az öreg ismeretlen itt, a múltja
számunkra homályba burkolva be.
E szomorú, beesett arcu embert
mindenki csak látásból ismeri,
virtuóz kezeit, melyek remegnek
mikor a munkadíjat átveszi...