Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Arbes, Jakub: Sv. Xaverius

Arbes, Jakub portréja

Sv. Xaverius (Cseh)


Byl jsem tedy s neznámým, několik kroků přede mnou před oltářem klečícím mužem v prostranném chrámě o samotě.
Místo na obraz sv. Xaveria zadíval jsem se nyní na neznámého, jehož přítomnosti v chrámě nemohl jsem si nikterak vysvětlit.
Bylo mi jaksi nevolno, že neopustiv chrámu, dokud byl čas, dal jsem se s neznámým člověkem, jehož úmyslů jsem neznal, zavříti do kostela, v kterémž je tolik bohatství nahromaděno.
Jak snadno mohlo na mne padnouti nejhrubší podezření, kdybych byl v chrámě dopaden, neboť tolik je jisto, že by mi nebyl nikdo uvěřil, že opozdil jsem se v svatyni, jsa zahloubán v myšlénky před obrazem sv. Xaveria jako zbožný křesťan, jenž na modlitbách zapomíná na vše, co se kolem něho děje.
Chtěl jsem tedy pospíšit za kostelníkem, jehož hlas bylo ještě ze sakristie slyšeti; v okamžiku však, když jsem vstal, vzpřímil se také přede mnou klečící neznámý muž a překazil tak můj úmysl.
Několikráte přešel zamyšlen před oltářem, a postaviv se pak proti oknu, zadíval se na oltářní obraz. Stál mezi mnou a obrazem, kterýž, jak se zdálo, poutal veškerou jeho pozornost.
Dlouho stál nepohnutě, a jelikož byl obličej jeho obrácen k obrazu, viděl jsem tvář jeho jen zčásti; avšak vždy, kdykoli jen poněkud se pohnul nebo zraků svých z obrazu odvrátil, zhledl jsem tvář jeho v profilu.
Pozornost, kterou věnoval obrazu, byla velmi nápadna; nedívalť se naň pouze s jistotou znalce, jenž byl obraz už nesčíslněkráte viděl, nýbrž tak zkoumavě, jako by chtěl vypátrati nejtajnější motiv malířův.
Vida neobyčejnou pozornost, kterou neznámý muž věnoval mistrovskému dílu Balkovu, umínil jsem si setrvati na svém místě.
Mladý muž počal po chvíli opět přecházeti před oltářem; čas od času přejel si rukou čelo, jako by chtěl trapnou jakousi myšlénku zaplašit, brzo svěsil hlavu, brzo ji zase vzpřímil.
Zpočátku přecházel před oltářem volným krokem, pozdĕji však vždy prudčeji, až posléze náhle se zastaviv pohlédl zběžně na obraz, a prudce ke mně se obrátiv, svěsil hlavu k prsoum a zadíval se upřeně před sebe k zemi.
Viděl jsem mu nyní přímo do tváře, takže kdyby byl očí jen pozvedl, byl by mne musil zhlednouti.
Neznámý však stál dlouho nepohnutě.
Učinil jsem po jeho příkladu, toliko s tím rozdílem, že jsem z něho očí nespustil. Jenom jednou zalétl zrak můj na obraz umírajícího sv. Xaveria a ihned svezl se zase na neznámého, leč v okamžiku tom se mi zdálo, jako by mě byl zklamal zrak: tvář Xaveriova byla tatáž jako tvář přede mnou v myšlénkách pohříženého muže.
Totéž nízké čelo, tentýž nos, táž brada, tytéž rty, slovem celý výraz obličeje, jako by byl muž ten malíři obrazu sloužil za vzor.
Zkoumal jsem podobnost tu bedlivěji; čím déle však jsem se díval z obrazu na muže a z muže na obraz, tím nápadnější byla mi podobnost obou tváři. Spočívaloť v obou cosi nevýslovně trpkého, a přece zase cosi neodolatelně přesvědčujícího, že nelze nabýti klidu a dojíti spasení jinak kromě skalopevnou vírou, ze myšlénka, kterou se zanášíme a která je nám vším, posléze přece stane se skutkem, byť byla i lživou a klamnou...
Nápadná tato podobnost svatého Xaveria s neznámým mužem učinila na mne v pustém chrámě zvláštní dojem.
Byloť mi již dříve jaksi nevolno; nyní počala nevolnost přecházeti v jakousi nevysvětlitelnou úzkost.
Přes úplnou střízlivost mé duše zdálo se mi, jako by obrovským prostranstvím chrámu míhaly se tajemné stíny, a přes to vše, že dobře jsem si přelud ten vykládal do chrámu vnikajícími paprsky slunce, křižujícími se paprsky, vycházejícími z několika různobarevných věčných lamp, nebyl jsem přece s to, abych se ubránil neobyčejnému rozčilení, a není pochybnosti, že vzmáhající se úzkost má byla by znenáhla přešla v nejpodivnější druh bázně, kdyby neznámý muž nebyl náhodou opět výhradně moji pozornost upoutal.
Obrátilť se zase k oltáři, sáhnul do záňadří, vytáhl svitek papírů, rozložil je po oltáři a pátravě počal do nich nahlížeti.
Jednání neznámého bylo mi čím dále tím podivnější, a jižjiž počínal jsem pochybovati o zdravých jeho smyslech, když znenadání muž ten jako jaguár jedním skokem vyskočil na oltář a vystoupil na malé dřevěné stupátko na něm.
Stoje těsně u oltářního obrazu poněkud se nachýlil a jal se s největší pozorností pozorovati pravé rámě sv. Xaveria. Hned nato však sebou nápadným způsobem pohnul a v pravici jeho, která byla rychlostí blesku sáhla do postranní kapsy v kabátě, zalesklo se cosi jako dýka nebo břitký nůž.
Mimoděk projela mou hlavou myšlénka, že neznámý, jsa na mysli pomaten, chce snad vzácný obraz rozříznout a zničit.
V mžiknutí oka vyrazil jsem dvířka u zpovědnice, a vzkřiknuv tak mocným hlasem, že výkřik v několikerém ohlasu odrazil se od klenby chrámové, vyskočil jsem ze svého úkrytu, a učiniv několik kroků kupředu, stanul jsem před dřevěným klekátkem, na kterém přednedávnem neznámý byl klečel.
Podivný muž na oltáři zaslechnuv můj výkřik a šramot, prudce se obrátil. Přižloutlá jeho tvář zbrunátněla, oči rozjiskřily se hněvem, a v témž okamžiku, co stanul jsem před klekátkem, skočil neznámý z oltáře přímo přede mne na druhou stranu klekátka, a drže svůj ostrý nástroj v pravici, vztáhl druhou ruku po mém hrdle.
Pozoruje každé jeho hnuti, odrazil jsem pravou rukou jeho levici, a uchopiv ho za hrdlo, stiskl jsem.
Neznámý zaúpěl a zavrávoral.
Jelikož jsme stáli každý na jedné straně klekátka, převrhlo se zavrávoráním neznámého klekátko, na něž klekalo se od mé strany, ku straně neznámého a srazilo nás oba k zemi.
Mým odporem a nenadálým pádem na zem zdál se býti neznámý překvapen a dle všeho také smyslů zbaven; zůstalť aspoň na zemi ležet, nečině žádného pokusu k obraně, aniž k výboji.
Vida jej takto úplně ve své moci, poněkud jsem mu uvolnil, a odstraniv klekátko, jež bylo mezi nás padlo, dával jsem pozor, nebude-li snad neznámý chtít svůj útok obnoviti.
On však ležel jako polomrtvý, a já pohlédnuv nyní v jeho tvář, shledal jsem navzdor její brunátnosti nápadnou podobnost, ba téměř identičnost s tváří sv. Xaveria nad námi na oltáři.


KiadóOdeon, Praha
Az idézet forrásaSvatý Xaverius a jiná romaneta, p. 84-88.

Szent Xavér (Magyar)


Egyedül maradtam a tágas templomban az ismeretlennel, aki néhány lépésnyire tőlem az oltár előtt térdelt.
Szent Xavér képe helyett most az ismeretlent néztem, nem tudtam mire vélni jelenlétét a templomban.
Kellemetlen érzés fogott el, amiért idejében nem távozván, hagytam, hogy összezárjanak ezzel az ismeretlen szándékú vadidegen emberrel egy templomba, amelyben oly temérdek kincs van felhalmozva.
Milyen könnyen gyanúba keveredhetnék, ha itt rám találnának, hisz senki ember fia el nem hinné, hogy azért rekedtem a templomban, mert mint buzgó keresztény, aki ima közben megfeledkezik mindenről, ami körülötte történik, Szent Xavér képe előtt túlságosan elmerültem az elmélkedésben.
A templomszolga után akartam sietni - még hallatszott a hangja a sekrestyéből -, de amint felálltam, felegyenesedett az előttem térdeplő ismeretlen férfi is, és így meghiúsította szándékomat.
Gondolataiba merülve, néhányszor elsétált az oltár előtt, majd megállt az ablakkal szemközt, és merőn nézte az oltárképet. Köztem és a kép között állt, amely, úgy látszott, teljességgel lekötötte a figyelmét.
Sokáig állt ott mozdulatlanul, s mivel a kép felé volt fordulva, csak részben láttam az arcát; ám valahányszor valamelyest megmozdult, vagy másra tévedt a tekintete, láthatóvá vált a profilja.
Túlontúl szembetűnő volt a figyelem, amelyet a festménynek szentelt; nem csupán a képet tüzetesen ismerő műértő szakavatottságával szemlélte, hanem kutatva, mintha fel akarná rajta fedezni a festő legtitkosabb indítékát is.
A szokatlan érdeklődés láttán, melyet az ismeretlen Balko mesterműve iránt tanúsított, elhatároztam, hogy a helyemen maradok.
A fiatal férfi kisvártatva ismét sétálni kezdett az oltár előtt; időnként végigsimított a homlokán, mintha valami kellemetlen gondolatot akarna elhessenteni, aztán hirtelen lehorgasztotta, majd ismét felszegte a fejét.
Fel-alá járt az oltár előtt, eleinte lassan, később egyre gyorsabban, aztán egyszer csak megállt, futó pillantást vetett a képre, hevesen felém fordult, s mellére ejtve fejét, merőn bámult maga elé.
Most egyenesen az arcába láttam, s ha feltekint, minden bizonnyal észrevesz.
Az ismeretlen azonban hosszú percekig nem mozdult.
Követtem a példáját azzal a különbséggel, hogy le nem vettem róla a szemem. Csak egyszer pillantottam a haldokló Szent Xavér képére, és máris visszakaptam tekintetem az ismeretlenre, ám abban a percben úgy rémlett, mintha különös játékot űzne velem a szemem; Szent Xavér arca szakasztott olyan volt, mint az előttem álló, gondolataiba merült férfié.
Ugyanaz az alacsony homlok, ugyanaz az áll, orr, száj, egyszóval minden vonása olyan volt, mintha csak e férfiról festette volna meg a kép alkotója.
Figyelmesebben vizsgálni kezdem ezt a hasonlóságot; de minél tovább néztem hol a képet, hol a férfit, annál nyilvánvalóbb volt, hogy nem tévedek. Mindkét arcon kimondhatatlan keserűség tükröződött, s ugyanakkor valamiféle állhatatos meggyőződés, hogy az ember nem lelheti meg másként üdvösségét és lelkének békéjét, csupán ama sziklaszilárd hit által, hogy egyetlen reménysége, az eszme, melyet teljes odaadással szolgált, végül valóra válik, még ha hazugnak és csalárdnak bizonyult volna is...
Az üres templomban különös hatással volt rám Szent Xavér és az ismeretlen férfi csodálatos hasonlósága.
Már korábban is kellemetlenül éreztem magam, de most ezt a kellemetlen érzést valamiféle megmagyarázhatatlan szorongás váltotta fel.
Bár öntudatom teljes birtokában voltam, úgy rémlett, mintha a hatalmas templomhajóban titokzatos árnyak lebegtek volna, s annak ellenére, hogy tudtam, e látomás nem egyéb, mint a templomba behatoló napsugarak és néhány színes örökmécs fényének a játéka, mégis különös izgatottság fogott el, s mind jobban fokozódó szorongásom bizonyára félelembe csapott volna át, ha az ismeretlen férfi nem vonja teljességgel magára figyelmemet.
Ismét az oltárhoz fordult, kabátja belső zsebéből egy papírtekercset húzom elő, szétteregette az oltáron, és figyelmesen tanulmányozni kezdte.
Viselkedését hovatovább egyre furcsábbnak találtam, s már-már kételkedni kezdtem épelméjűségében, mikor váratlanul akár a párduc, egyetlen ugrással az oltáron, majd az oltáron levő kis emelvényen termett.
Immár közvetlenül az oltárkép alatt állván, kissé előrehajolt s tüzetesen tanulmányozni kezdte Szent Xavér jobb karját. Aztán egy erőteljes mozdulattal hirtelen benyúlt kabátja oldalzsebébe, s jobbjában megvillant egy tőr vagy valami éles szerszám.
Önkéntelenül belém hasított a gondolat, hogy az ismeretlen tébolyultságában jóvátehetetlen kárt tehet a képben.
Egy szempillantás alatt kivágtam a gyóntatószék ajtaját, s akkorát kiáltottam, hogy hangomat többszörösen visszaverte a templom boltozata. Kiugrottam rejtekhelyemről, és az imazsámoly elé léptem, amelyen nem sokkal ezelőtt az ismeretlen térdelt.
Az oltáron álló férfi kiáltásom és a zaj hallatán hevesen megfordult. Sápadt arca bíborvörössé vált, szemében vad harag gyúlt. Amint megálltam az imazsámoly előtt, az oltárról egyenesen elém ugrott, és jobbjában ama éles eszközt szorongatva, bal kezével a torkom felé kapott.
Tekintetemmel követtem támadóm minden mozdulatát: jobb kezemmel ellöktem felém nyúló balját, és torkon ragadtam. Az ismeretlen feljajdult, megtántorodott, és elvesztve egyensúlyát, fellökte az imazsámolyt. Minthogy a zsámoly két oldalán álltunk, a felé zuhanó templomi alkalmatosság mindkettőnket földre döntött.
Ellenállásom és a váratlan esés, úgy látszik, meglepte az ismeretlent, ott maradt a földön fekve, mintha eszméletét vesztette volna, meg sem próbált védekezni vagy ellentámadásba lendülni.
Most, hogy teljesen a hatalmamban volt, kissé lazítattam szorításomon, s eltávolítottam a közénk esett imazsámolyt, miközben árgus szemekkel figyeltem, nem készül-e újabb támadásra.
A férfi azonban szinte félholtan feküdt, s noha arcáról még mindig nem tűnt el a harag pírja, ismét felfedeztem a szembetűnő hasonlóságot, sőt majdnem azonosságot közte és az oltárkép Szent Xavérja között.


KiadóMadách, Bratislava – Európa, Budapest
Az idézet forrásaNewton agya, p. 20-23.

minimap