Březina, Otokar: A legmagasztosabb Név dicsőségére zsoltár (Žalm ke cti nejvyššího Jména Magyar nyelven)
Žalm ke cti nejvyššího Jména (Cseh)
Tvé jméno jsem vzkřikl, když sen obrazy těžkými v duši mi leh’,
jenž carstvími duší staletí šel jsi, zamyšlený a němý, vzpřímen na hladinách moří, ve zracích nerozsvícený den, a v pohybu ruky určení uzrávajících sluncí a zemí!
tmou zavřených očí mi svítí, svou nocí v duši mne pálí, mé mrazení slávou ti hoří. V snění mé naděje sníš a v srdci mém nesčíslnými echy tvé kroky odráží se z dálí.
a jehož síla má jedinou bázeň: svou vlastní mystickou vůli!
Prameny zpívajících hlubin se prýští pod tíží tvých stop a jako studnice nafty se nítí šlehnutím pohledu tvého! Žíravá myšlénka tvá rozpouští světy! Jak vápenný hrob ztravuje mrtvé všech bojišť. V ní dříme nádhera nepoznaného. Tvé jméno je probuzením všech hudeb, všech větrů, moří a tich, všech narození jediný výkřik, všech agonií jediný vzdych, vířivé hučení míz, přelití rozkoše v nervech a vzplání,
třesení všech hrůz a napjatých křídel všech smějící se tepot, a jeho odraz, jenž od hranic světů se vrací, jak ztlumený šepot,
jímž mrtvé hovoří po staletích! Heslo mystických vět, jež uspává duše v jediný sen a vzbouzí do nesčetných jiter, z nocí, světel, vůní a jedů v nich křísí zázračný květ, jenž dýchá vlněním slov a uvadá setměním niter!
Má duše se třese v páře tvého dechu, můj hlas je přehlušen tvým mlčením, můj úsměv je zrakem tvým spálen, jenž prýští z tvých kroků, nocí mou svítí, teskliv a vzdálen.
|
A legmagasztosabb Név dicsőségére zsoltár (Magyar)Neved sikoltottam, mikor lelkem az álom súlyos képekkel rakta tele A lélek alvilágából tört föl, hol lüktet atyáim lehelete, és ismeretlen oltárok fényei röppentek végig az alkonyaimon. Ki korokig jártad a lelkek cárságait, tűnődve, szótlan, Tengerek tükrén szálegyenesen, szemedben virradatlan nap fényözöne,
Fagyom diccsel ég neked. Reményem álmodásában te álmodol, s kinek ereje egytől fél csupán: saját misztikus akaratától!
Gondolatod világok sava! Minden holtat mint tömegsír kap Harctéren s mésszel emészt. Benne pompája szunnyad az ismeretlennek. minden iszonyban remegés, szárnyfeszülés, hozzá üteme ha tapad, s világok határa felől a visszhangjai, mint elfojtott szavak,
mely egyetlen álomba küldi a lelkeket s ébreszti számtalan pirkadatokra, túlharsogja hallgatásod, mosolyom szemed a tüzébe veszti, mit lépteid nyomán felszökő fény rak, dereng éjembe, nyomasztó s messzi.
|