Jelínek, Bohdan: V podzimních chvílích III

Zvenčí mráz mlhou mi jemnou
v okýnka zadychuje. –
Někdo tu v světnici se mnou,
copak tak - potichu je?!

Myslím si: Prošel as hernou
vášní a svlečený je,
světě tu hodinku černou
chvilku ať v klidu žije!

Přilétla rychlostí ptačí,
sedla tma, potichu je;
na prsa host se mi tlačí;
copak mne zadychuje?!

S loučí tu matička vkročí,
s chlebem, dí: Hochu, máš dost? –
Zvedl jsem udiven oči.
S myšlenkou kam se děl host?!

Kint a fagy éteri köddel
ablakom elfedé ma. –
Valaki szobámba jött el,
ejnye, de mért oly – néma?

Tán szenvedélykaszinóban
járt, s idejött kifosztva;
had' üljön alkonyatomban,
hátha az rendbehozza!

Lopva beszáll a sötétség,
letelepült a néma;
mellemet üli a vendég;
mért jöve rám e rém ma?

Hirtelen anyuka nyit be,
gyertya, kenyér kezében.
"Itt vagy-e, aranyom, itt-e?"
– Ej, hova tűnt vendégem?