Balázs F. Attila: Fekete folt a napban
Fekete folt a napban (Magyar)fájdalmas rezzenéssel ébred ez a nap lidérces takaróját göngyöli az álom kiürült tárgyalóterem a lélek –
magába roskadtan szendereg a fotel anyám alteregója – kis sziget a hullámok állandó ostromában vaksin hunyorít a tükör: feneketlen tengerszem magába szippantotta arcod ó asszony! s mi hiába lessük az ajkadról elszálló pillangókat
tékozló angyalok szedik csokorba gondosan ápolt virágaidat
a versből kihullnak a szavak eltaposott béka: hangulatom mankón vonszolja magát a lélek márványra fagy simogatásunk a szél elengedi a fák sörényét és nyüszítve elfekszik a kápolna lábainál pacsirta sír az ég kék színpadán
a napba nézek: fekete folt s ezután bármire esik pillantásom kíséri azt a gyász pecsétje
csak bámulok a világba tehetetlenül ríva gyámoltalanul mint gyermek és harcolok tovább – övék a játszma – földi és égi istenekkel
életem felét temetik uram dörömbölnek a káromlások mint imamalom vidd testét mely értük megtöretett lelkem másik felét a pokolnak adom
néma a búcsúzásom anyám de örök mint sziklák öléből szabadult hegyi patak panaszos mormogása
megkondul a város az ég harangjában s míg mi tenyered melegét idézzük imát rágcsálva mint rágógumit bepólyál életed villámától vakult éjszaka
virággal borítjuk a föld sebhelyét s aztán megyünk sötétbe vesző útjainkon élni mi nekünk megadatott míg zarándokhelyeden Anyám kis szirmokra lopja az ég csücskét s szemed kékjét az Isten –
|
Temná skvrna na Slunci (Cseh)bolestný záchvěv budí dnešní den spánek si muchlá přikrývku děsu v jednací síni duše vyklizeno –
ušák – maminčino alter ego – podřimuje do sebe zhroucený, ostrůvek v ustavičném náporu vln zrcadlo oslepeně mžourá: bezedné mořské oko vtáhlo tvou tvář, ó ženo! marně číháme, až ze tvých rtů vzlétnou motýli
marnotratní andělé vážou tvé vypiplané květiny
z básně se vytrousila slova nálada – rozšlápnutá žába duše se vleče o berličkách
k mramoru přimrzlé pohlazení vítr upustí hřívu stromů ulehne skučící kapli k nohám skřivan naříká na modrém jevišti nebe
v pohledu do slunce temná skvrna všechno nač odnynějška pohlédnu provází pečeť smutku
jen zírám do světa v bezradném nářku nemohoucího děcka dál vedu bitvy s bohy – oni jsou vyzyvateli – pozemskými i nebeskými
půl života mi pohřbívají pane hrkají kletby jako modlitební mlýnek nos tělo které za nás bylo lámáno druhou část duše odevzdávám peklu
to loučení je němé maminko zato věčné jak naříkavé žbrblání potoka vytrysklého z klína skal
město odbíjí ve zvonu noci zatímco evokujeme teplo tvých dlaní s modlitbou přežvykovanou jak guma jsme zavinuti v noci oslněné bleskem tvého života
ránu hlíny zahrneme květy pak vykročíme cesta se ztrácí v temnu nám byl dán život zatímco na tvém poutním místě maminko ukrádá po lupíncích okraj nebe modř ze tvých očí Pánbůh sám –
|