Szabó Magda: Staromódní příběh (Régimódi történet Cseh nyelven)

Ez a könyv azért íródott, mert hát esztendővel ezelőtt egy régiségkereskedésben megvettem egy arasznyi, széles szájú, kék porcelán kannát, amelyen lótuszok között két Hattyú tollászkodott.
Nem volt szükségem semmiféle kannára, legkevésbé olyanra, amelye hattyúk merengenek. Rögtön megbántam, ahogy megvettem, már a csomagolóban. Otthon be se tettem a porcelánok közé, egy darabig azzal a gondolattal játszottam, elajándékozom, van olyan barátunk, aki gyűjti a szecesszió jellegzetes alkotásait. Végül nem adtam oda senkinek, de a konyhába degradáltam. Vidéki gyanakvásom több évtizedes a fővárosban való tartózkodás után sem enyhült, nálunk mindig megtöltött petróleumlámpa és gyertyák várják az esetleges áramzavart, s különböző célokra tárolt vízzel iparkodom kivédeni az olykor valóban bekövetkező vízhiányt. Van egy mindig megtöltött piros kancsóm a leanderek locsolására, egy műanyag vödrünk főzésre, mosdóvíznek, a hattyús porcelán kannát azzal a gondolattal csorgattam tele, ebből főzök majd teát, kávét. Időnként használtam is. Ritkán. Ritkán van baj a vízszolgáltatással. Nemigen törődtem a kannával, de mikor egyszer észrevettem, hogy valaki elmozdította onnan, ahová állívottam, és nem látom, indokolatlanul ingerült lettem, visszaraktam a helyére.
Ezekben az években nemegyszer kaptam rajta magam azon, hogy olyasmit csinálok, ami nem jellemző rám – sőt. Újévi és névnapi jókívánságokat küldtem olyan családtagoknak, akiknek még kislánykoromban megmagyaráztam, többek közt azért vágyom olyan hevesen független kenyérkereső lenni, hogy vége legyen a szüleim megkívánta értelmetlen körbeköszöntgetésnek, réges-rég halálra ítélt barátságokat támasztottam fel, s ezen legalább annyira megdöbbentem, mint az érdekeltek, akikre egyszer csak úgy kezeltem mosolyogni, mintha mi se történt volna tíz-húsz-harminc-negyven év alatt. Rokonaim száma riasztóan megnőtt, író-olvasó találkozókat vállaltam nehezen megközelíthető vidékeken, mert hirtelen kíváncsi lettem rá, apám-anyám merre született, eljártam temetésekre, gyászmisékre, keresztelni, érintkezési köröm kitágult, elfogadtam azelőtt mindig visszautasított meghívásokat, voltam házassági tanú, az egyik rokon lány Mátyás-templombeli esküvője után, a családi fogadáson, ahol megszámlálhatatlanul sokan voltunk, jókedvű halként úsztam a vendégek óceánjában, akiket mind ismertem a saját világrajövetelem vagy az illető születése óta, s akik közül – tapintatosan – senki sem kérdezte meg, miféle közegben tartózkodtam a gyerekkorom és az aznap közti időszakban, hogy mindeddig nem láttak, s ugyan mi bírt rá, hogy egyszer csak visszatérjek. Megváltozott lényem legdöbbenetesebb új vonása az az érdeklődés volt, amellyel – számára is váratlanul – nálam csaknem tíz évvel idősebb testvérem felé fordultam. Ha találkoztunk, ha együtt lehettünk, majdnem riasztó látványt nyújtottunk a kívülállóknak, mert röhögtünk, tomboltunk, soha nem hallottt dalokat bömböltünk egy képzeletbeli gitár kísérete mellett, s az egymást elvesztett, majd újra megtalált fivér-nővér félpénz-ismertetőjeleként titokzatos szavakat illesztettünk egymás mellé, értelmes hangrendű, mégis érthetetlen fogalmakat.
Egyszer, mikor felugrott hozzánk, a szokottnál is kevesebb ideje volt, míg a teát készítettem, kijött velem a konyhába, hogy addig is beszélgethessünk. Mindig mulattatta a minden négyzetcentiméterén beépített, csepp helyiség, csodálkozott, hogy lehet főzni benne. Háttal álltam neki, így érzékeltem, hogy mozdul, felemel valamit; a teásdoboz volt a közelében, gondoltam, azt nézi meg. De mikor megfordultam, a hattyús kannát láttam a kezében, óvatosan megfordította, hogy ki ne loccsanjon belőle a víz.
– Hol a ragasztás? – kérdezte a fivérem.
Rábámultam. Ha új játékot talált ki, nem ismertem a szabályait.
– Megáll az ész – mondta. – Pesten csinálták? Semmi nyoma, hogy eltört.
– Ez? – kérdeztem. – Vadonatúj. Már amilyen vadonatúj tárgyak a BÁV-ban vannak. Honnan szeded, hogy törött? Most vettem, nincs egy éve.
– Menj a csodába – szólt rám majdnem haraggal. – Hiszen én törtem el.
És ment be a szobába, vitte a kannát, én meg utána a teával, és míg betöltöttem, még mindig az volt az érzésem: játszik. Csak amikor már az asztalhoz ültünk, s ő elmagyarázta a többieknek, hol állott nálunk a Szent Anna utcai lakásban ez a kanna, amelyet ő gyerekkorunkban eltört, de amelyet valaki mesterien összeragasztott, értettem meg, hogy szó sincs semmiféle játékról, éppen csak nem erről a kannáról beszél, hanem a hasonmásáról, aminek abban a korban, amikor gyártották, ezer meg ezer testvére lehetett. A Szent Anna utcai lakásban volt egy hattyús kannánk, ő eltörte, kidobták, elfelejtettük, elfelejtettem. Én bizonyos, hogy igen. Az a valaki, aki újévi üdvözleteket ír újabban, esküvőre jár, konfirmációra, rekviemre, összekeresgéli a rokonait, vizitel, vendéget hív, az az idegen, az nem. Az emlékezett erre a kannára, ami csalás, káprázat, nem igaz, nem azonos azzal, ami valaha eltörött, és az ő otthonában állt, de: valahol persze mégiscsak azonos, hát meg kell venni, haza kell hozni, mert ott kell lennie, ahol ő él, az ő közelében.

Tato kniha byla napsána proto, že jsem si před několika lety koupila ve starožitnictví podsaditou konvičku z modrého porcelánu, na ní si mezi lotosovými květy dvě labutě ladně čistí peří.
Nepotřebovala jsem žádnou konvičku, tím méně takovou, která je zdobena roztouženými labutěmi. Než mi ji stačili zabalit, už jsem svého činu litovala. Doma jsem ji ani nedala mezi porcelán, chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že ji někomu dám, máme přítele, který sbírá typické výtvory secese. Nakonec jsem ji nedala nikomu, ale degradovala jsem ji do kuchyně. Má venkovská podezíravost nepolevila ani po několika desetiletích života v hlavním městě, u nás vždycky očekávají možnou poruchu v dodávce proudu svíčky a naplněná petrolejka a občasnému nedostatku vody se snažím čelit několika plnými nádobami. Vždycky mám vodu v červeném džbánu na zalévání oleandrů, voda ve vědru z umělé hmoty je na vaření a na mytí a porcelánovou konvičku s labutěmi jsem naplnila s tím, že by se ta voda mohla hodit na čaj nebo na kávu. Občas jsem jí také použila. Ale málokdy. S dodávkou vody nemíváme problémy. O konvičku jsem se moc nestarala, ale když jsem jednou zjistila, že ji někdo dal jinam, než kam jsem ji postavila já, a že ji nevidím, bezdůvodně mě to podráždilo a vrátila jsem ji na místo.
V těchto letech jsem se nejednou přistihla při tom, že dělám věci, které nejsou pro mne typické, naopak. Rozesílala jsem novoroční gratulace a přání k jmeninám příbuzných, jimž jsem už jako holčička vysvětlila, že toužím tak dychtivě po samostatné výdělečné činnosti mimo jiné proto, abych učinila přítrž tomu nesmyslnému zdravení a klanění, které ode mne vyžadovali rodiče, křísila jsem dávno mrtvá přátelství, a tímto počínáním jsem způsobila sobě alespoň tak velké překvapení jako těm, jichž se to týkalo a na něž jsem se najednou začala usmívat, jako by se bylo za uplynulech deset dvacet třicet nebo čtyřicet let nic nestalo. Počet mých příbuzných se povážlivě rozrostl, přijímala jsem pozvání na besedy se čtenáři v odlehléch končinách, neboť jsem najednou byla zvědavá na místa, kde se narodili moji rodiče, začala jsem chodit na pohřby a zádušní mše, účastnila jsem se křtin, mé styky se rozšířily, přijímala jsem pozvání předtím vždy odmítaná, šla jsem za svědka na svatbu a na rodinné recepci po svatebním obřadu příbuzné dítky v Matyášově kostele, kde nás bylo nespočet, jsem jako veselá ryba plavala v oceánu hostí, které jsem všechny znala od svého nebo od jejich narození a z nichž se nikdo-diskrétně-nezeptal, v jakém prostředí jsem pobývala v době mezi svém dětstvím a oním dnem, že mé dosud nikde neviděli, a co mě vlastně přimělo k tomu, abych se mezi nimi najednou ukázala. Nejvíce překvapivém norem rysem mé změněné bytosti byl onen zájem, která jsem - i pro něj nečekaně - věnovala svému bratrovi, téměř o dvacet let staršímu. Když se naskytla příležitost k setkání, když jsme spolu mohli strávit nějakou. chvíli, skýtali jsme nezasvěceném podívanou takřka zarážející, protože jsme se chechtali a vyváděli a hulákali neznámé písně v doprovodu pomyslné kytary a jako sourozenci, kteří se jeden druhému ztratili a nyní se opět nalezli, dávali jsme si tajuplné přezdívky, smysluplná, a přece nesrozumitelná slova.
Jednou, když se u nás bratr zastavil a měl ještě víc naspěch než obvykle, přišel za mnou do kuchyně, kdež jsem připravovala čaj, abychom si povídali a neztráceli ani tu chvilku času. Pokaždé se bavil pohledem na malou místnůstku, v níž bylo využito každého čtverečního centimetru, a divil se, jak se v takové kuchyňce dá vařit. Stála jsem k němu zády, ale cítila jsem, že se pohnul a vzal něco do rukv. Slyslela jsem, že si prohlíží krabici s čajem. Ale když jsem se ohlédla, uviděla jsem, že má v ruce konvičku s labutěmi, a opatrně ji otáčí, aby neucvrnkl vodu.
“Kde je to lepení?“ zeptal se bratr.
Udiveně jsem se na něj podívala. Má-li to být nová hra, neznám její pravidla.
“To je neuvěřitelné,“ řekl. “To ti udělali v Pešti? Ani stopy po tom, že byla rozbitá.“
“Rozbitá?“ zeptala jsem se. “Je zbrusu nová. Pokud ovšem jsou v antikvách zbrusu nové předměty. Jak jsi na to přišel, že by měla být rozbitá? Koupila jsem ji nedávno, ani ne před rokem.“
“Jdi prosím tě,“ okřikl mě téměř s hněvem. “Vždyť jsem ji sám rozbil.“
A už odcházel do pokoje s konvičkou, já za ním s čajem, a zatímco jsem ho nalévala, stále jsem byla přesvědčena, že si bratr hraje. Teprve když jsme zasedli ke stolu a on začal vysvětlovat ostatním přítomným, kde stála u nás doma v ulici Svaté Anny tahle konvička, že ji on jako kluk rozbil, ale někdo ji mistrně slepil, pochopila jsem, že vůbec nejde o hru, jenže bratr nemluví o téhle konvičce, nýbrž o její přesné kopii, jakých bylo tenkrát vyrobeno tisíce. Doma v ulici Svaté Anny jsme měli konvičku s labutěmi, bratr ji rozbil, střepy se vyhodily, zapomněli jsme na ni nebo jsem na ni zapomněla já. Já jistě. Ale nezapomněla na ni ta bytost, která v poslední době rozesílá novoroční přání, chodí na svatbu, konfirmace, na rekviem, shání příbuzné, chodí na návštěvy, zve si hosty; ta cizí bytost na ni nezapomněla. Vzpomněla si na konvičku, na ten přízrak, na tu neskutečnou věc, která není totožná s tou, jež se kdysi rozbila, jež stávala doma v ulici Svaté Anny, a přece je s ní nějak totožná, proto je třeba ji koupit a odnést domů, aby byla tam, kde žije ona bytost, aby byla v její blízkosti.
Toho dne jsem si řekla, že jsem bitvu prohrála. Prohráli jsme ji všichni, Elek Szabó, Lenka Jablonczavová a já, my tři, kteří jsme kdysi uzavřeli spolek jako spiklenci. “Byla jsi tu s námi velice šťastná," řekl jednou večer otec, když rodiče věcně projednávali, co by se mělo dít, až oni nebudou žít, jako by rozhodovali o tom, co se bude vařit příští týden, “až příliš šťastná. Jeviště se pak bude muset rozebrat, zničit. Až jednou nebudeme, nesmíš si nechat náš staré nábytek, vůbec si nic nenechávej. Zbav se všech předměty, rozdej je.“ - Všechno, slyšíš?“ dodala důtklivě matka. “Zlé knihy taky. Ty z dívčích let jsou stejně většinou hloupé. Rozuměla jsi? Nechci, aby ses ohlížela. Dívej se dopředu! Nechci, aby sičí stolek nebo stará skříň... Chci, aby ses smála. Abys byla volná, abychom ti nepúsobili bolest. Slibujes?“ Slibila jsem to. Zmizel dům, zmizel byt, nábytek, zmizely předměty, takřka všechny předměty zmizely.