Hálek, Vítězslav: Lesen (Na číhaně in Hungarian)

Číhají dva loupežníci,
Mladý starci přes rámě,
Starce ptá se mladolící:
„Na koho dnes číháme?“

„Odloudil mi tvoji matku,
A já číhal u lesů,
Až jsem uzrál na oprátku —
Tudy půjde od plesu.

Ale čeho při tom žel mi,
Já dřív sebe utratil,
Zvíře jsem, kus líté šelmy,
Aniž jsem mu oplatil.

Vlk mně v duši vyje děsně,
Jsme v něj oba zakletí —
Ouvozem až půjde těsně,
Per, až duše vyletí.“

Skok, a starci hrdlo změří,
Dýka v ruce zakmitla:
„Nač i mne zatáh’ jsi k zvěři?“
Pral, až duše vylítla.
   
   
(1874)

Lesben áll két útonálló,
Öreget ifjabb vezet.
Fiú kérdi az apától:
„Kit kell máma lesni meg?”

„Azt, ki anyád elragadta.
Erdőn lestem a vadat,
Kötelet fontam nyakamra —
Itt majd nászmenet halad.

Az agyamat az nyomasztja,
Hogy el én vesztem előbb,
Lettem vadon fenevadja,
S nem veszejthetém el őt.

Lelkem vonít, farkas verme,
Össze vagyunk zárva mi —
Szűk a mélyút két emberre.
Öklöd lelkét ölje ki!”

Egy ugrás — ott apja torka —
Villan kezében a tőr:
„Mért vonsz vadállatdologba?”
Döf, s a tőre lelket öl.