This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Arany János: Kosmopolitická poesie (Kosmopolita költészet in Czech)

Portre of Arany János

Back to the translator

Kosmopolita költészet (Hungarian)

Nem szégyellem, nem is bánom,
Hogy, ha írnom kelle már,
Magyaros lett írományom
S hazám földén túl se jár;
Hogy nem „két világ” csodája –
Lettem csak népemböl egy:
Övé (ha van) lantom bája,
Övé rajtam minden jegy.

Ám terjessze a hatalmos
Nyelvét, honját, istenit!
Zúgó ár az, mindent elmos,
Rombol és termékenyit:
De kis fajban, amely ép e
Rombolásnak útban áll:
Költő az legyen, mi népe, –
Mert kivágyni: kész halál.

Vagy kevés itt a dicsőség,
S a nemzettel sírba lejt?
Kis-szerű az oly elsőség,
Amit a szomszéd se sejt?
Nincs erőnkhöz méltó verseny?
Dalra itthon tárgy elég?
Nem férünk a kontinensen
Albion is kéne még?…

Légy, ha birsz, te „világ-költő!”
Rázd fel a rest nyugatot:
Nekem áldott az a bölcső,
Mely magyarrá ringatott;
Onnan kezdve, ezer szállal
Köt hazámhoz tartalék:
Puszta elvont ideállal
Inkább nem is dallanék.

S hol vevéd gyász tévedésed.
Hogy faját s a nemzeti
Bélyeget, mit az rávésett,
A nagy költő megveti?
Hisz forgattam, a javából,
Én is egypárt valaha;
Mind tükör volt: egymagából
Tűnt nekem föl nép, s haza. 

És ne gondold, hogy kihalnak
Sujtott népek hirtelen,
Amig össze-zeng a dalnok
S a nemzeti érzelem.
Tán veszélyt, vagy annak látszót,
Vélsz a honra tűnni fel:
Hát van lelked, a szent zászlót
Épen akkor hagyni el!?

Oh, ha méltóbb s új kobozzal
A megifjodott hazát
Zönghetném még Homérosszal;
Ne csak mindig panaszát!
De legyek, ha veszni sorsa,
Húnyó nép közt Osszián,
Inkább, hogysem dalok korcsa
Közönyös harmóniám!



Kosmopolitická poesie (Czech)

Nelituji, nestydím se,
Je-li psát mým osudem,
že jsem Maďar ve svých spisech,
jimž je půdou rodná zem:
že „dvou světů” zázrak nejsem,
a jsem jedním z lidu jen:
k lidu se má píseň nese,
jemu vším jsem poplaten!

Nechť si mocný národ šíří
řeč i vlast a boha s ní
jako příval, jenž vše zvíří,
rozdrtí i zúrodní!
V malém národě, jenž čelí
této zkáze, chtěje žít,
nechť se básník s lidem stmelí!
Smrtí je – stát mimo lid!

Je zde málo slávy skvělé,
s národem jde hrobu vstříc?
Ničím je stát doma v čele,
Netuší-li soused nic?
Soutěž důstojna nás není,
není o čem zazpívat?
V Evropě jsme natlačeni,
Albion chcem zabírat?

Svedeš-li to, buď „bard světa!”
Hřmi, by líný Západ vstal!
Svatou kolébka je mně ta,
v níž jsem Maďarem se stal!
Sterých nitek svazek skrytý
odtud k vlasti víže mne,
ideál jen odtažitjý –
ke zpěvu mne nepohne.

Kde sis bědný omyl přečet,
že svou rasou, jež mu dá
svéráz národní, svou pečeť,
velký básník pohrdá?
Mnohých pěvců píseň sládla,
nejlepší z nich kdys jsem znal:
u všech jako ze zrcadla
s vlastí – lid mi vyvstával.

Z čista jasna neumírá
národ utiskovaný,
dokud básníkova lyra
zvučí citem otčiny.
A když vlast přec v nebezpečí
tak či onak uvidíš –
vezmeš babsky do zaječích,
svatý prapor opustíš?

Ó, kéž novou, úctyhodnou
píseň smím jak Homér pět
na omládlou vlast svou rodnou,
neznaje již jejích běd!
Kdyby vlast však zhynout měla,
kéž jí Ossianem jsem,
než aby má zlhostejnělá
píseň byla bastardem! 



Source of the quotation1957, János Arany: Zvon v pustě, Státní nakladatelství, Praha

minimap