This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Esterházy Péter: Věta na mém mateřském rameni (Egy mondat anyai vállamon in Czech)

Portre of Esterházy Péter

Back to the translator

Egy mondat anyai vállamon (Hungarian)

Ez az írás nem akar bizonyítani semmit, nincs célja, ahová elérjen, hogy ott azután diadalmasan körülpillantson vagy fájdalmasan lerogyjon: nem akarja azt bizonyítani, hogy ez olyan ország, ahol szabadság honol, és azt sem, hogy ez rendőrállam, horribile dictu proletárdiktatúra, mindazonáltal azt sem, hogy ott van valahol e kettő közt, azt meg különösen nem, hogy mintha egyik állapotból haladna bölcs reformok nyomán a kívánt másik felé, és ennek az ellenkezőjét sem, hogy nem halad semerre, vagy nem arra halad, sőt még azt sem, hogy mindezt nem tudjuk, nem is tudható, hogy nem tudunk semmit, hogy itt most olyan összevisszaság van, amit ezer év szorgos munkájával se lehetett volna összekatyvasztani, ezt se mondja ez az írás (jóllehet ez utóbbit már többé-kevésbé gondolja).
Ez az írás még csak nem is (mi szokásunk) egy talált tárgy tisztogatása, ennél is kevesebb, csupán egy mondat megőrzése, egyszersmind közkinccsé tétele. Egy rendőr és egy manapság lassan szokásosnak mondható tüntetésen részt vevő anya beszélgetését rekonstruálja: a sok három pont a párbeszédben jelzi, hogy itt egy férfi beszélt s egy nő, de az írás erről az ideológiailag mérhetetlen feszültségről se akar szólni (pedig az elég izgi volna).
A pontok azonban nemcsak egy férfi szenvedélyét, de egy népi demokratikus rendőr bizonytalanságát is jelezhetnék, de az írás ezt sem akarja sugallni, azt meg aztán végképp nem, hogy mintha itt a hatalom úgymond gyönge volna, pedig hallani ilyen szamárságot: már mér' volna a hatalom gyönge?, a hatalom bizony, bizony már a nevében is benne, mert a szó is hatalom, ha gazdája nem is , a hatalom (kispajtások) erős, ismételjük, nem félve és nem is megijedve, hanem csak azért, mert így van, a hatalom erős, e tekintetben ez egy nagyon jó kis, rendben lévő hatalom, ő is persze összevissza, nem tudja, hol lakik az Úristen, de erősnek erős, ahogy kell, hiszen minden eszköz, mellyel a hatalmat gyakorolni lehet, az ő kezében van, egyébként sohase is állította, hogy nincsen a kezében, és ezen eszközök sem lázadoztak, hogy nem akarnának ama kézben lenni, én nem hallottam, hogy megalakult volna a Magyar Demokrata Fórum munkásőrszekciója, teszem azt (ünnepélyesen, Csoóri-verseket szavalva azért elgondolni szép, ahogy lépnek egyszerre, rétes estére, s aki egy anapesztust hibáz, azt kizárják, illetőleg beveszik, attól függően, honnan nézzük).
Karján a gyermekével (a kis pulyával) az anya odalépett a rend őréhez, ki éppen őrizte azt, megtudakolni, hogy lesz-e valami (mert ezen filózott).
Mi lenne?, kérdezte a magyar rendőr a nyíltság szellemében.
Hát ... hát, hogy ... hogy van-e parancs („vagy se nincs") ... hogy ... hogy üsd vágd, nem apád ... Hogy ... úgy érti ... hogy tervezünk-e ... valamit?, kérdezte a férfi.
Hát ... jó volna tudnia gyerek miatt ... hogy ... hogy hát ütnek-e, na!, sóhajtott az asszony.
Az írás mossa kicsi kezeit: a rendőr elmosolyodott, és kimondott (létrehozott, megalkotott) egy mondatot, amely szerintem sehol máshol a világon nem bírt volna létrejönni, csak itt, ebben az ékszerdobozban, a Kárpát-medencében. De az írás nem állítja, hogy már ezért érdemes volna magyarnak lenni. A rendőr tehát ránézett az asszonyra, és így szólt: Ó, NEM. SZUNNYADJON CSAK AZ A KISDED TOVÁBB AZ ÖN SZÜLŐI VÁLLÁN.
Akitől én hallottam, annak az anya mesélte. Ez az írás azt se mondja, hogy karácsony van. Karácsony van. Azt meg, hogy anyai vállamon ki mindenki szunnyad: el lehet képzelni. 



Věta na mém mateřském rameni (Czech)

Toto dílko nechce nic dokazovat, nemá cíl, kam by chtělo dospět, aby se odtamtud později vítězně rozhlíželo nebo se tam v bolestech zhroutilo; nechce dokazovat, že toto je země, kde panuje svoboda, ani to, že je to policejní stát, horribile dictu diktatura proletariátu, a přes to všechno ani to, že se nachází někde mezi těmito dvěma stavy, a už teprve ne to, že snad pomocí moudrých reforem směřuje z jednoho stavu do žádoucího stavu druhého, ani opak tohoto, tedy že nesměřuje nikam nebo že směřuje jinam, dokonce ani to, že to všechno nevíme, ani vědět nemůžeme, že nevíme nic, že tu je teď zmatek, který by nešlo vytvořit ani za tisíc let pilné práce, tedy ani toto tohle dílko netvrdí (ačkoliv to poslední už má víceméně na mysli).
A už vůbec není toto dílko (jak bývá naším zvykem) očistou nalezeného předmětu, je ještě něčím méně, pouhým uchováním jedné věty a zároveň jejím zpřístupněním veřejnosti. Rekonstruuje rozhovor příslušníka a matky na demonstraci, která se v dnešní době pomalu  stává něčím obvyklým; spousta tří teček v rozhovoru naznačuje, že tu spolu hovořili muž a žena, ale dílko nechce mluvit ani o tomto ideologicky nezměřitelném napětí (i když by to bylo docela vzrůšo).
Tři tečky by však mohly naznačovat nejen mužskou náruživost, nýbrž i nejistotu lidově demokratického příslušníka, ale dílko nechce našeptávat ani toto, a už teprve ne to, že by tu moc byla takříkajíc slabá, i když dnes člověk tuhle hloupost občas zaslechne: proč by jako měla být moc slabá?, moc je – je to tak, má to už ve svém jménu, protože i slovo je moc, když už není mocný jeho pán –, moc je (pionýři) silná, zopakujme si to, ne abychom se báli nebo dokonce polekali, ale prostě jen proto, že to tak je, moc je silná, v tomhle ohledu je to moc velmi hodná, maličká, je úplně v pořádku, ačkoliv i jí se samozřejmě plete páté přes deváté, už ani neví, jak mají věci vlastně vypadat, ale silná je, jak se sluší a patří, vždyť všechny prostředky, kterými lze moc vykonávat, má v rukou, ostatně nikdy ani netvrdila, že je v rukou nemá, a ty prostředky se ani nebouřily, že by v těch rukou být nechtěly, já jsem alespoň neslyšel, že by se vytvořily dejme tomu Lidové milice Maďarského demokratického fóra (i když pomyšlení je to pěkné, jak za slavnostního přednesu Csoóriho veršů svorně vykročí kupředu, zpátky ni krok, v jednotě je totiž síla, a kdo splete anapest, toho vyloučí, popřípadě přijmou, podle toho, odkud se na to díváme).
S dítětem v peřince (s malým mrnětem) přistoupila matka ke strážci pořádku, který ho právě strážil, aby vyzvěděla, jestli se bude něco dít (nad tím totiž hloubala).
A co by se jako mělo dít?, zeptal se maďarský příslušník v duchu otevřenosti.
No... no... máte-li rozkaz („nebo nemáte“)... aby... aby hlava nehlava...
Aby... myslíte jako... jestli máme v plánu... něco?, zeptal se muž.
No... bylo by dobré vědět kvůli dítěti... jestli... no jestli to zmlátíte, no!, vzdychla žena.
Dílko si myje ručičky: příslušník se usmál a vyslovil (přivedl na svět, vytvořil) větu, která by podle mě nedokázala vzniknout nikde jinde na světě, jen zde, v této klenotnici, v Karpatské kotlině. Dílko ale netvrdí, že by už jen proto stálo za to být Maďarem. Příslušník se tedy podíval na ženu a takto pravil: Ó, NIKOLIV. JEN AŤ TO NEMLUVNĚ KLIDNĚ DÁL SPINKÁ NA VAŠEM MATEŘSKÉM RAMENI!
Ta matka to vyprávěla tomu, od koho jsem to slyšel. Tohle dílko netvrdí ani to, že jsou Vánoce. Vánoce jistě jsou. A kdo všechno spinká na mém mateřském rameni, to si můžeme představit.



Source of the quotationA '84-es kijárat

minimap