Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Borovský, Karel Havlíček: Lávra király (Král Lávra Magyar nyelven)

Borovský, Karel Havlíček portréja
Tandori Dezső portréja

Vissza a fordító lapjára

Král Lávra (Cseh)

Byltě jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
děli kraj ten od české komory,
kde on panoval.

Bylť král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pěknou píseň znám;
nalej, stará, čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.

Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.

Jenom jednu slabost
ten král dobrý měl,
že jest na holiče
tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
vlasy dlouhé na krku široce
nosil jak roj včel.

Horší ještě bylo,
vždy na letnice,
jak očistil holič
královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!

Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávot' pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.

Jenom holičově
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.

Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýřský
cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.

Padl los, ach, padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
„Ach, můj Kukulín!“

Již posloužil králi,
již ho vede kat
ukrutnou odměnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.

„Králi, pane králi,
syn můj jedinej,
proboha tě prosím,
slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!

Králi, milost, pane!
Máš to lidský cit?
Nevinného hocha
katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebně mi vzít? –

Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistě každoročně
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy,
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?“ –

Král se na ty řeči
velmi zastyděl,
ale ještě více
slitování měl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.

Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
„Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.

Přísahej, že smlčíš
na věčné časy,
co jsi na mé hlavě
viděl pod vlasy,
pak se tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy.“

Rád přísahal mladík
a byl propuštěn
zvěstovati matce,
jak jest povýšen;
pak holíval obden králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.

Těšili se lidé,
že ten dobrý král
jedinkou svou chybu
vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si to liboval. - -

Stojí mladý holič
v dvorském obroku,
raduje se matka
z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.

Než co platí hvězdy,
zlaté třepení,
když srdéčko trápí
ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy při holení!

Husy štěbetají,
tichá je labuť;
kdo chce tajnost smlčet,
holičem nebuď;
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hubou,
jazejček je rtuť!

„Ach, můj milý synu,
co tě sužuje?
Ve dne nemáš stání,
v noci pokoje;
bývals vesel, teď ti líčko vadne,
mladé tělo den ode dne chřadne,
pověz, co ti je?“

„Má milá matičko,
ach, pomoc žádná!“
„Můj milý synáčku,
moc zví, kdo se ptá;
v černém lese bydlí poustevníček,
ten má od všech lidských srdcí klíček,
on ti radu dá.“

Pravil starý v lese:
„Dobře znám tvůj kříž,
synku, ty jsi holič
a tajemství víš.
Ty je nesmíš povědít žádnému,
neulehčíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.

Blíže u Viklova
na stoku dvou řek
stojí dutá vrba
třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék.“ -

Hned tu noc se holič
z domu vypravil,
zkusit, co mu starec
v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavě,
co král Lávra skrývá na své hlavě,
pak se uzdravil.

Po tom uzdravení
prošel krátký čas,
tu král Lávra strojil
hlučný dvorní kvas,
z celé země paničky a páni
sjeli jsou se k tomu hodování
na králův rozkaz.

A po hodování
velikánský sál
hladce voskovaný
čekal již na bál;
ještě k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnější karlovarskou bandu
objednal si král.

Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,
a když přišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.

Tam u duté vrby
s basou smutně stál:
„Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!“
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.

Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strůnách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
„Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!“

Král dal hned Červíčka
s basou vyhodit,
bylo však již pozdě
basu pověsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozešlo se v lid.

Co nyní celý svět
věděl od basy,
nebylo nic platno
skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny časy.

A po krátké době,
když utich povyk,
líbil se přec lidu
dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právě dobře ke koruně sluší,
velká věc je zvyk! -

Tu je konec písně:
zdráv buď Lávra král!
Kukulín ho vždycky
holil a stříhal,
neb to nikdy najevo nevyšlo,
jak tajemství až do basy přišlo
a z basy na bál.

Není každá vrba
jako viklovská,
ani každá basa
jak červíčkovská;
a když tě co na jazyku svrbí,
našeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!



Lávra király (Magyar)

Élt hajdanidőkön
egy vén, jó király,
rég volt, hej, de rég volt,
földje sem cseh táj;
három tenger, hat hegység a távol,
ennyire van a cseh kamarától,
hol hűlt trónja áll.

Lávra ír király volt,
nem is titkolom,
erről a királyról
van egy szép dalom;
rajta, asszony, friss bort a pohárba,
ti meg, fiúk, csöndet valahára...!
Így már mondhatom.

Zeng ma is az ír nép
lávrai erényt,
mely nem szül zsidó vért,
sem zsarnoki kényt,
kincset idegenből nem kerítget,
seregbe legényt nem kényszeríthet,
védi a szegényt.

Lávrának azért egy
gyöngéje akadt:
gyűlölte igencsak
a borbélyokat!
Egyszer borotválhatták egy évben,
s hosszú haj födött – méhraj a szélben –
királyi nyakat.

Pünkösdökkel évelt
a borbély-iszony,
arc-borotválásért
jön a jutalom:
a legény nem erszényét dagasztja,
hanem hóhér kezétől akasztva
maga lóg bitón!

Bámult mind az ír nép,
mind szomorkodott:
mire ez az egy szál
kegyetlen dolog?
De királytól jó mind a rossz is,
bitót - üdvre! - ír alattvalónk is
szépen megszokott.

Borbélyokban élt csak
páni félelem,
mert fönn a bitón nincs
úri kényelem!
Mit tehettek? A király határoz.
Kevesen voltak a lázadáshoz,
nagyon kevesen.

Pünkösd közeledtén
összeült a jó
borbély-céh, a sok bús
szakállvakaró:
a városházán sorsot vetettek,
ki érint idén királyi testet,
kié - a bitó.

A sors Kukulínnal
bánik csúfosan!
Anyja özvegyasszony,
sír záporosan,
ájuldozik e hír hallatára:
„Jaj, mit tegyek majd, kétszer is árva!
Kukulín! Fiam!”

Kész a mű, a hóhér
viszi Kukulínt:
jutalom kegyetlen
vár borbélyt megint.
Most az anya kétségbeesetten
ront oda, jaj, esdekel esetten,
ereje szerint.

„Lávra, nagy király úr,
halld meg szavamat,
bitóra ne küldjed
én egy fiamat!
Nyomorult özvegy, így minek éljek?
Ha élet kell, vedd el az enyémet,
az övét megadd!

Kegyelmes király úr!
Érezz emberül!
Ártatlant ne ítélj
ily kegyetlenül.
Érted halt hős harcon drága férjem,
ne vedd el most egyetlen reményem
szégyentelenül!

Ha neked, királyom,
van igaz szived,
hát évente egyszer
elmegy az eszed:
borotválásáért rongy szakállnak
jó atya nem ád fiút halálnak –
ég legyen veled!”

A király e szóra,
bizony elpirult,
irgalma a szíve
mélyén csak kigyúlt.
Az anyóra nem haragudott meg,
s míg futottak orcáim a könnyek,
kivégzést lefújt.

Mehetett az udvar,
maradt Kukulín,
orcáin barázdát
vont egyre a kin.
A király, koronával ölében,
szólt: „Fiam, no, gyere ide szépen,
vár e baldachin.

Esküdj, soha nem lesz
arról egy szavad,
mit láttál imént nagy
loboncom alatt!
Akkor mindörökre udvaromba
veszlek, borotválhatsz másnaponta,
sosem bántalak!”

Öröm volt az eskü!
Szabad a legény!
Örül özvegy anyja!
Nagy a nyeremény:
Királyt borotválhat másnaponként,
nem lógatnak fel már soha borbélyt
pünkösd idején.

Vidult minden ember,
hogy Lávra király
a gonosz szokástól
örökre eláll.
Csettegnek nagy Uruknak az írek,
az iratlan borbély-hálaének
szava égre száll! - -

Kukulínon immár
udvaronci mez,
nézi benne anyja,
a szíve repes!
Frakkon fényes csillagok, ragyogva,
hímzett virágokon a borotva
leng, arany nyeles.

De mit ér a csillag,
paszomány-arany,
ha közben a szívnek
farka titka van!
Kín ez ismét, hogy egy szót sem ejthet,
mit fed Lávra lobonca, e rejtek…
Sóhajt nyugtalan.

Csöndben él a hattyú,
gágog a liba;
borbély tudomása
már öreg hiba:
ha a borbély tud valami titkot,
nyelve viszket, elmondhassa itt-ott;
s kész a galiba.

„Ó, kedves fiacskám,
bajod van? mi van?
Nyelved pereg éjjel,
akár a higany!
Epedezel nap s nap, nincs nyugalmad,
víg orcádról az öröm lehervad;
szólj, kis madaram!”

„Anyám, nagy bajom van,
orvossága nincs!”
Ne félj: bölcs, ki kérdez,
rá bízva tekints!
Remeténket a sötét vadonban
megkeresd! A szíved vidd, de nyomban:
minden szava kincs.”

Szólt a vén az erdőn:
„Értem én bajod,
borbély vagy, fiacskám,
s a titkot tudod.
El nem árulhatnád semmiképpen,
ám szíved nehéz, míg végre szépen
ki nem kotyogod!

Viklov közelében,
két folyó szögén,
áll egy fűzfa, odvas;
éjfél idején
titkod súgd be öreg üregébe,
csillapul majd szíved sedre vére –
ezt ajánlom én.”

Elindult a borbély
aznap éjszaka,
mit ér, lássa nyomban,
a bölcs vén szava.
Fűzfába besúgta fuldokolva,
mit rejt Lávra király fejlobonca –
s elmúlt a baja.

Gyógyulása óta
nem telt sok idő,
udvari vigasság
fényes napja jő:
urak s hölgyek, így kívánja Lávra,
tódulnak mind lakomára, bálra,
van nagy hajcihő.

Lakoma után
a roppant bálhodály
vikszes ragyogása
táncosokra vár.
Emelni a zenés muri rangját,
a leghíresebb karlsbadi bandát
hívta a király.

Nem túl keresettek
otthon a csehek,
hírük a világban
annál ékesebb
van lovas, hárfásnő, irodista,
sušicei gyufa, spiritiszta,
jó zenész - sereg!

Sebtében a bálba
a banda vonul.
Viklovnál, a gázlón,
Kukacocska úr
látja: elveszett bőgője egyik
kulcsa! Annak, bizony, híja lesz itt;
arca komorul.

Odvas fűz tövében
áll bánatosan.
„Kulcsot keresgélek?
A bál odavan!”
Nem tudván, mi bajt tesz, vág egy ágat,
s nagybőgőkulcsot farag magának.
Megy már vidoran.

A zene a bálban
igen kellemes,
legkivált a bőgős
játéka jeles;
hangszere megbődül, mint az állat:
„Szamárfüle van Lávra királynak,
a király - füles!”

Kukacocska úr ott
nyomban kirepült,
bitóra a bőgő
- késő! - nem került,
S a titok, amelyért annyi fodrász
meghalt - ím, elég volt ennyi botlás! –
közszájra került.

Amit most világgá
zengett a zene,
nem kellett már hajnak
rejtegetnie,
Lávra király, megbékélve eztán
örökkétig hagyta, hogy szabadján
lebegjen füle.

Nem tartott sokáig
a ribillió,
népszerű maradt a
jó uralkodó.
Úgy vélték, királyi koronához
illik a szamárfül! Ím, határoz
szokás és való. -

Vége is a dalnak:
éljen a király!
Nem lett Kukulínnak
semmi baja már,
hiszen egy dolgot senki se sejtett:
bőgő honnét tud titkot, amelyet
szertekiabál.

Ily viklovi fűzfa,
bizony, ritkaság,
bőgő is, amelynek
egy kulcsa faág!
Drága kislányom! Viszket a nyelved?
Súgni csak a vén fűzfába merjed
titkodnak szavát! 


Az idézet forrásaA cseh irodalom kistükre

minimap