Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Čapek, Karel: Az ember, aki nem tetszett (Muž, který se nelíbil Magyar nyelven)

Čapek, Karel portréja

Muž, který se nelíbil (Cseh)

Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný. “Proč bych neskákal?” ozval se chabě. “Já tady totiž bydlím.”
Četník Panenka uvažoval krátce o situaci. “To je možné,” řekl, “ale mně se nelíbí, že skáčete z okna.”
“Já jsem nevěděl, že to je zakázané,” omlouval se bezvýrazný muž. “Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl.”
“To je možné,” pravil četník Panenka. “Tak mně ukažte své papíry.”
“Papíry?” děl pan Roedl nejistě. “Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně dopíšu.”
“My už si o ně dopíšeme sami,” řekl Panenka ochotně. “Pojďte se mnou, pane Roedl.”
“Kam?” bránil se pan Roedl, popelavý v tváři. “Jakým právem... jakým právem mě chcete sebrat?”
“Protože se mně nelíbíte, pane Roedl,” prohlásil Panenka. “Nedělejte žádné řeči a pojďte.”
Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny. Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil veliký křik: “Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte? Copak nemám mít pokoj ani v neděli? Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi?”
“Pane strážmistře;” hlásil Panenka, “mně se ten člověk nelíbí. Když mě viděl jít do hospody, skočil oknem na dvorek a chtěl se ztratit do lesa. A papíry taky nemá. Tak jsem ho sebral. Je to nějaký Roedl.”
“Aha,” řekl pan Kolda se zájmem. “Pan Roedl. Tak už vás tu máme, pane Roedl.”
“Vy mne přece nemůžete zatknout,” pravil znepokojeně pan Roedl.
“To nemůžeme,” souhlasil pan Kolda. “Ale můžeme vás zadržet, že jo! Márinko, skočte do té hospody, prohledejte pokoj pana Roedla a nechte sem donést jeho věci. Sedněte si, pane Roedl.”
“Já... Já odpírám jakoukoliv výpověď,” koktal pan Roedl rozčileně. “Já si budu stěžovat... já protestuji -”
“Ježíšmarjá, pane Roedl,” vzdychl pan Kolda, “vy se mně nelíbíte! Já se s vámi nebudu tahat. Sedněte si tamhle a držte hubu.” Načež se chopil novin a četl dále.
“Koukněte se, pane Roedl,” řekl po chvíli, “ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku. Já bych na vašem místě řekl všecko, a budete mít pokoj. Ale když nechcete, tak je taky dobře.”
Pan Roedl seděl bledý a zrosený potem; pan Kolda ho pozoroval, frkaje odporem, a pak šel přerovnávat houby, které sušil nad kamny
“Helejte, pane Roedl,” začal zase po nějaké době, “tak my budeme zjišťovat vaši identitu; a vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit. Člověče, nebuďte protivný!”
Pan Roedl setrval v zarytém mlčení a pan Kolda, znechuceně bruče, si čistil dýmku. “No jo,” řekl, “tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme; ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu. Dyť je to škoda, takhle ztratit měsíc trestu!”
“A když se přiznám,” řekl pan Roedl váhavě, “tak...”
“Tak se na vás uvalí vyšetřovací vazba, že jo,” vykládal pan Kolda, “a ta se vám započítá. Dělejte si, co chcete. Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému. Teda tak je to, pane Roedl.”
Pan Roedl vzdychl; v jeho těkavých očích byl žalostný a skoro uštvaný výraz. “Proč,” vydralo se z něho, “proč mně každý říká, že se mu nelíbím?”
“Protože máte strach,” děl rozšafně pan Kolda. “Vy něco skrejváte, pane Roedl, a to nemá nikdo rád. Pročpak se nikomu nepodíváte do očí? Vy nemáte pokoj. To je to, pane Roedl.”
“Rosner,” opravil bledý člověk stísněně.
Pan Kolda se zamyslil. “Rosner, Rosner, počkejte, který Rosner? To mně zní nějak povědomě.”
“No přece Rosner Ferdinand,” vyhrkl člověk.
“Rosner Ferdinand,” opakoval pan Kolda, “to už mně něco říká. Rosner Ferdinand...”
“Depozitní banka ve Vídni!” pomáhal bledý muž.
“Aha!” zvolal radostně pan Kolda. “Zpronevěra. Už to mám. No jo, Rosner! Člověče drahá, vždyť na vás máme už tři roky zatykač! Tak vy jste Rosner,” opakoval potěšeně. “Ale proč jste to hned neřekl? Koukejte, já bych vám byl málem ukázal dveře, a vy jste Rosner! Márinko,” hlaholil na vstupujícího četníka Hurycha, “vždyť je to Rosner, defraudant!”
“Totiž,” trhl sebou Rosner trochu bolestně.
“Ale Rosnere,” chlácholil ho pan Kolda, “na to si zvyknete. Buďte rád, že už to je venku. Proboha vás prosím, člověče zlatá, kde jste se po ty tři roky schovával?”
“Schovával;” řekl Rosner hořce. “Buďto ve spacím voze, nebo v těch nejdražších hotelech. Tam se člověka neptají, kdo je a odkud je.”
“A jejej,” pravil pan Kolda soucitně, “to jste s tím měl náramnou režii, že jo!”
“To si myslím,” ulevoval si Rosner. “Ale copak jsem mohl jít do nějaké hospody, kam přijdou poldové na šťáru? Pane, já musel pořád žít nad své poměry! Nikde jsem nebyl dýl než tři noci, až tady - a tady jste mne čapli.”
“No jo,” těšil ho pan Kolda. “Ale to už vám docházely prachy, viďte, Rosnere? To už byl stejně konec.”
“Byl,” souhlasil Rosner. “Ale já vám povím, že už bych to byl dýl ani nevydržel. Jezus, vždyť já jsem si po ty tři roky s nikým od srdce nepromluvil, až tady! Vždyť já jsem se nemohl ani najíst! Jak se na mne někdo podíval, už jsem se hleděl ztratit... Každý si mne tak prohlížel,” stěžoval si Rosner, “každý mně připadal, jako by byl od policie. Považte si, i pan Pacovský.”
“Z toho si nic nedělejte,” pravil pan Kolda. “Pan Pacovský je totiž bejvalej od policie.”
“Tak vidíte,” bručel Rosner; “pak má být našinec někde za větrem! Proč si mě tak každý prohlížel? Copak vypadám jako, nějaký zločinec?”
Pan Kolda ho pozorně přezkoumal. “Já vám něco řeknu, Rosnere,” řekl, “teď už ne; teď už vypadáte jako docela obyčejný člověk. Ale předtím jste se mně, holenku, nelíbil; já nevím, co tak na vás neštymovalo... No,” rozhodl, “Márinka vás odvede k soudu. Ještě není šest hodin, tak to vám započítají dnešek do vazby. Kdyby nebyla neděle, tak bych vás tam odvedl sám, abyste viděl, že - hm, že už proti vám nic nemám. To dělala jen ta cizota, Rosnere; ale teď je to v pořádku. Márinko, zatkněte ho!”

“Víte, Márinko,” pravil toho večera pan Kolda, “já vám řeknu, mně se ten Rosner dost líbil. Docela milý člověk, že jo! Já myslím, že mu nedají víc než rok.”
“Já jsem se přimluvil,” řekl četník Panenka zardívaje se, “aby mu dali dvě deky. On není zvyklý spát na kavalci...”
“To je dobře,” mínil pan Kolda. “A já řeknu dozorci, aby s ním sem tam promluvil. Aby ten Rosner teda viděl, že zas je mezi lidma.” 



KiadóPovídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy, p. 64-67., Českoslovenký spisovatel, Praha, 1978

Az ember, aki nem tetszett (Magyar)

Az ember, akit a kezében tartott, sápadt volt, és kifejezéstelen arccal bámult rá. „Miért ne ugorhatnék ki az ablakon?” szólt gyenge hangon. „Én ugyanis itt lakom.”
Baba egy ideig gondolkodott a helyzeten. „Az lehet, hogy itt lakik,” mondta, „de nekem nem tetszik, hogy kiugrál az ablakon.”
„Én nem tudtam, hogy tilos kiugrani,” szabadkozott a kifejezéstelen arcú emberke. „Kérdezze meg Pacovskỷ úrtól, hogy itt lakom-e. Én ugyanis Roedl vagyok.”
„Az lehet,” mondta Baba. „Hát mutassa a papírjait.”
„A papírjaimat?” szólt Roedl bizonytalanul. „Ugyanis a papírjaim nincsenek nálam. Majd írok értük haza.”
„Majd mi írunk,” felelte Baba készségesen. „Jöjjön velem, Roedl úr.”
„Hova?” védekezett Roedl úr hamuszínű arccal. „Milyen jogon... milyen jogon akar ön engem magával vinni?”
„Azon a jogon, hogy maga nem tetszik nekem,” jelentette ki Baba. „Ne vesztegesse a szót, és jöjjön.”
Kolda őrmester papucsban ült a rendőrségen, és hosszú pipáját szíva, a hivatalos lapot olvasta. Amikor meglátta Babát Roedl úrral, nagy zenebonát csapott: „A krisztusát, Márinka, mit csinál maga nekem? Hát még vasárnap se legyen nyugtom? Miért hoz a nyakamra valakit éppen vasárnap?”
„Őrmester úr,” jelentette Baba, „nekem ez az ember nem tetszik. Amikor meglátott a vendéglő mögött, kiugrott az ablakon, és el akart tűnni az erdőben. És papírjai sincsenek. Hát behoztam. Valami Roedlnek hívják.”
„Aha,” mondta Kolda úr érdeklődéssel. „Roedl úr. Hát már itt van nálunk, Roedl úr.”
„Maguk engem nem tartóztathatnak le,” szólt nyugtalanul Roedl úr.
„Az igaz,” helyeselt Kolda. „De őrizetbe vehetjük, ugyebár! Márinka, ugorjon vissza a fogadóba, kutassa át Roedl úr szobáját és hozassa ide a holmiját. Üljön le, Roedl úr.”
„Én… én megtagadok minden vallomást,” dadogott izgatottan Roedl úr. „Panaszt teszek... tiltakozom…”
„Jézus Mária, Roedl úr,” sóhajtott Kolda úr, „maga nem tetszik nekem! Én magával nem fogok bajlódni. Üljön le oda, és fogja be a száját!” Ezzel fogta az újságot és tovább olvasott.
„Ide figyeljen, Roedl úr,” mondta pár pillanat múlva, „magának a szeméből látszik, hogy nincs rendben a szénája. Én a maga helyében mindent elmondanék, és nyugtom lenne. De ha nem akar beszélni, úgy is jól van.”
Roedl úr sápadtan és izzadságtól harmatosan ült a helyén. Kolda úr azzal fejezte ki iránta való ellenszenvét, hogy nagyokat fújt, felállt, és megforgatta a gombát, amit a kályhán szárított.
„Nézze, Roedl úr,” kezdte megint egy idő múlva, „mi most vizsgálatot indítunk, hogy megállapítsuk a maga személyazonosságát; ezalatt a bíróságon fog ülni, és senki sem áll majd szóba magával. Ember, hát ne legyen olyan utálatos!”
Roedl úr megátalkodottan tovább hallgatott, Kolda úr pedig kedvetlenül morogva a pipáját tisztogatta. „Hát igen,” mondta, „hát az úgy van, hogy eltarthat egy hónapig is, amíg megtudjuk, kicsoda maga; de azt a hónapot, Roedl úr, nem számítják majd be a büntetésébe. Hát nem kár így elveszteni egy hónapi büntetést?”
„És ha vallok?” kérdezte Roedl bizonytalanul, „akkor…”
„Akkor vizsgálati fogságba helyezik, ugye,” magyarázta Kolda úr, „és azt beszámítják. Csináljon, amit akar. Maga nem tetszik nekem; örülni fogok, ha elviszik innen a törvényszékre. Hát így van, Roedl úr.”
Roedl úr felsóhajtott, és révedező szemébe a meghajszolt emberek panaszos kifejezése költözött. „Miért,” tört fel belőle, „miért mondja mindenki, hogy nem tetszem neki?”
„Mert maga fél,” felelte meggondoltan Kolda úr. „Maga titkol valamit, Roedl úr, és azt senki se szereti. Miért nem néz senkinek a szemébe? Magának nincs nyugta. Ez az, Roedl úr.”
„Rosner,” javította ki a sápadt ember szorongva.
Kolda úr elgondolkozott. „Rosner, Rosner, várjon csak, melyik Rosner? Ez valahogy ismerősen hangzik.”
„No hát Ferdinand Rosner,” magyarázta Roedl.
„Ferdinand Rosner,” ismételte Kalda úr, „ez már mond valamit. Ferdinand Rosner...”
„Bécsi Letétbank,” segített a sápadt ember.
Aha!” kiáltott fel Kolda úr örvendezve. „Megvan! Sikkasztás. Hát persze, Rosner! ÉEdes barátom, hiszen magát már három éve körözik! Hát maga az a Rosner,” ismételte lelkesen. „De miért nem mondta mindjárt? Látja, látja, én majdnem ajtót mutattam magának, és a végén kiderül, hogy maga Rosner! Márinka,” harsogta Hurych csendőr felé, aki éppen belépett a szobába, „hisz ez Rosner, a sikkasztó!”
„Ugyanis...” vonaglott meg Rosner fájdalmasan.
„De Rosnerkém,” vigasztalta Kolda úr, „ezt igazán hamar megszokja. Örüljön, hogy végre kint van a dolog. Édes barátom, mondja meg az istenért, hol bujkált ez alatt a három év alatt?”
„Bujkáltam,” felelte Rosner keserűen. „Vagy hálókocsiban, vagy a legdrágább szállodákban. Ott nem kérdezik az embert, hogy kicsoda és hova való.”
„Aj-aj,” mondta Kolda úr részvétteljesen, „hát akkor borzasztóan nagy rezsije lehetett, igaz?”
„Meghiszem azt,” könnyített magán Rosner. „De hát megszállhattam volna valami fogadóban, ahova a hekusok razziázni járnak? Uram, nekem mindig tovább kellett nyújtóznom, mint ameddig a takaróm ért. Sehol sem töltöttem többet három éjszakánál, csak itt először - és el is kaptak.”
„Na ja,” vigasztalta Kolda úr. „De már különben is fogytán volt a pénze, ugye, Rosner? Már úgyis vége lett volna a játéknak.”
„Úgy van,” helyeselt Rosner. „De megmondom magának, hogy nem is bírtam volna tovább. Jézusom, hiszen én három éve senkivel se beszéltem amúgy szívem szerint. Csak itt magukkal. Hiszen én rendesen jól se lakhattam! Ha valaki rám nézett, máris igyekeztem eltűnni... Mindenki úgy vizsgálgatott,” panaszkodott tovább, „mindenkiben detektívet láttam. Képzeljék, még Pacovský úr is gyanús volt nekem.”
„No, ettől ne fájjon a feje,” vigasztalta Kolda úr. „Pacovský úr ugyanis azelőtt a rendőrségnél dolgozott.”
„No látja,” morgott Rosner, „hát így vonuljon vissza a magunkfajta ember! Miért bámult meg engem mindenki? Hát úgy nézek én ki, mint valami gonosztevő?”
Kolda úr figyelmesen végignézte. „Mondok magának valamit, Rosner,” szólalt meg, „most már nem néz úgy ki; most már egészen olyan, mint a többi ember. De ezelőtt, barátom, ezelőtt nem tetszett nekem; én nem tudom, mi nem stimmelt magán... No,” döntött, „Márinka elkíséri a bíróságra. Még nincs hat óra, hát a mai napot beszámítják magának. Ha nem lenne vasárnap, én mennék magával, hogy lássa, hogy... hm, már semmi kifogásom sincs maga ellen. Nem mondom, egy kicsit idegenkedtem magától. De most már minden rendben van, Rosner. Márinka, tartóztassa le!”

* * *

„Tudja, Márinka,” mondta este Kolda úr, „nekem meglehetősen tetszett az a Rosner. Egész kedves ember, ugye? Remélem, nem kap többet egy évnél.”
„Megkértem őket,” mondta Baba elpirulva, „hogy két takarót adjanak neki. Nincs hozzászokva a priccshez...”
„Jól van,” hagyta jóvá Kolda. „Én meg szólok a fogházőrnek, hogy beszélgessen el vele néha. Hadd lássa ez a Rosner, hogy megint emberek között van.”



Az idézet forrásaBetörők, bírák, bűvészek és társaik, p. 66-69., Madách, Bratislava – Európa, Budapest, 1969

minimap