Březina, Otokar: Vihar (Bouře Magyar nyelven)

Hle, v blescích ticho zahřmělo a nejbohatší sen,
tvou bouří zahnaný, se vrátil v duši mou,
chud, ustrašen a oslněn, pro sta životů zamyšlen,
a v tváři tvojí slávy bledost smrtelnou.

Jen jedním zraku uvřením a v jeden křídel ráz
nad vírem věčností tvých něm se zastavil,
dech jako mrtvý zatajil a ohněm žhoucí pás
tvých moří zpěněných svou bázní pozdravil,

a teď pro odvahu svou přílišnou v mých světlech bloudí bled,
u zpívajících pramenů vysílen umírá,
a jenom v těžkém usmání tvůj tajuplný svět
před zraky mlčenlivých nadějí mých otvírá.

Do stínů země halí tvář, když z dálky uslyší
tvou bouř se blížiti, jež světy vyvrací,
a z blesků tvého dne, jež bijí v jeho stavby nejvyšší,
mu šlehá zsinavělý požár halucinací.

Villámokban dörrent a csend, s a legfényűzőbb álom,
viharodtól riasztva el, lelkembe visszatért,
megvakítva és nincstelen, száz életekért meditálón,
s viselve arcán dics-szined: a halálos-fehért.

Egy futó szemhéjzárulás, egy rebbent szárnycsapás:
bennük némán megállt örök időid örvénye fölött,
s halálos-lélegzettelen, tengereid parázs
tűz-övében félszével téged üdvözölt,

és merszén elsápadva most fényeimben botolva bolyg,
daloló források között lerogyva haldokol belé,
és titkos világodra rést, tár csak súlyos mosolyt
hallgatag reményeim szempárja elé.

Föld árnyaival arcát elfedi, ha hallja, hogy süvít
messziről viharod, a világokat pusztitó,
s úrnapod villámaiból, míg ostromolják várait,
szederjes tűzvészt lobog felé a hallucináció.