Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Březina, Otokar: Remegünk az akarat hatalmán (Chvíme se nad mocí vůle Magyar nyelven)

Březina, Otokar portréja

Chvíme se nad mocí vůle (Cseh)

Hvězdami úsměvů, s hypnotisujícím strnutím
                                                             ve zracích,
v závojích blesků a síly, i v lethargiích, jak sníme,
obraz náš, v druhého světla všudypřítomných
                                                                vibracích,
v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme.

 

A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantomem,
cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čárou
                                                v bratrských krajích,
v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvědomém
a ve snů výstražných, nepochopených jinotajích.

 

Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznaků
modelovaná smrtí, jak v nervosních dotycích dláta,
a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku,
v zrcadlo dechem zamžené v stříbrných liniích sváta,

 

z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená,
z hořkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného
                                                                    slova,
v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená
nad zemí čistou a zářnou, jak zimní zahrada
                                                          diamantová...

 

O Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí,
zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal
                                                                    vládu!
Chvíme se nad mocí své vůle, jež v tohoto života
                                                                  zakletí
zbyla nám jako dědictví knížecí z tajůplného pádu...

 

Tisíce dechů sladkých i otravných v dechnutí našem
                                                                      ožívá,
k tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony:
a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá,
zrádná i uzdravující v příbuzenství bratří na miliony.

 

Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší
                                                               v zápase,
a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho
                                                                   postři!
A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá
                                                                          se,
suggesci pohledů našich září svých paprsků zostři!

 

V mukách těžce umírajících, v milenců samotu
                                                             důvěrnou,
s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvedne
a na města ozářená v předvečer slávy ať rukou svou
                                                                 ethernou
ukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci
                                                      sebevražedné!



FeltöltőEfraim Israel
KiadóMánes
Az idézet forrásaBásnické spisy Otakara Březiny V. Ruce
Könyvoldal (tól–ig)31-32
Megjelenés ideje

Remegünk az akarat hatalmán (Magyar)

Mosolycsillagosn, hypnotizáló nézésébe dermedőn,
villám- és erőfátylakban, és letargiákban,
                                       ahogyan álmodunk csak,
képünk egy más fény mindent betöltő rezgésén
                                                           remegőn,
ezernyi lélekben, melyekkel találkoztunk az életben,
                                                            szunnyad.

 

És másodpercenként a messziben valahol fantomul
                                                               elsuhan
a belső csend útjain, a hóhatár felett, testvéri tájban,
kábulatlehelő barlangok mélyén, a tudatalattiban,
s az álmaink mozgatta intő és nemértett allegóriákban.

 

Arcunk kicsiben, mit számtalan öröklött jegy után,
mint ideges véső-ütögetésben, a halál vés újra meg
                                                                     újra,
máskor átszellemítve, holdpergés felhő-szőtt égszitán,
ezüstös vonalakban párássá lehelt tükörbe fújva,

 

hangunk hullámaiból merülve, lüktetni verve fel,
egy régi szó vérparazsából keserű füstképbe nőve,
szerelemextázisokban napként irdatlan csendekbe
                                                               kelve fel
mint téli gyémántkert fölé a fehér és fényteli földre...

 

Ó, Szigorú, ki minden terek s a százados ősz fölött
uralmat adtál a lelkek szemének, mely korokig
                                                  virrasztva lángol!
Remegünk akaratunk hatalmán, mely az átokkal
                                                              kötözött
életben királyi örökül maradt ránk a titkos bukásból...

 

Ezernyi édes és mérgezett lélegzet lélegzésünkben
                                                                   újra él,
ezernyi halálra-ünnepre koroknak öntött harangok
                                                               kongnak,
s a hullám, mit moccanni keltünk, a végtelenekbe ér,
hol csalárdul, hol gyógyulást hozva testvérmilliónknak.

 

Tedd szentté szellemképünket! És ott, hol hoz a harc
                                                  közben bágyadást,
s a döntő napon seregek fejetlenségét, fekete felleged
                                                                     fedje!
És ott, hol a misztikus ellenséget takarja fénypalást,
tekinteteink szuggesztióját sugarad gyémántja fenje!

 

A vergődve meghalók gyötrelmeibe, szeretők meghitt
                                                                      útjai
fölé, mindenki-megváltásáról suttogva, lebegve érjen,
s a dics előestjén a tündöklő városokat éteri ujjai
mutassák fivéreinknek (ó, csillagok!) öngyilkos éjfél
                                                           őrületében!


 



FeltöltőEfraim Israel
KiadóEurópa Könyvkiadó, Budapest
Az idézet forrásaOtokar Březina: Rejtett történelem
Könyvoldal (tól–ig)84-85
Megjelenés ideje

minimap