Březina, Otokar: Iszony lesz látnunk arcunk szépségét (Jak snesem hrůzou krásu tváří svých Magyar nyelven)

Pro zraky lásky tisíce jest otevřeno cest,
pro duší setkání má země na sta svatých míst a dnů,
a v pouštích písku hvězdného, jak odlesk věčných Měst,
ční věže hradů andělských pro karavany snů.

Však pro nás, znamenané jednou rodnou bledostí,
(neb s ranou tajemnou jsme zrozeni, krev ubíhá nám z ní)
Tvůj svět, jenž tisíciletí se jiskří jarem žádostí,
má zahradu jen jedinou pro žhavé setkání.

Však tam až setkáme se, bázlivá, nad naší touhou zem
jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném záření
a zhasne vteřinou, jež rozstříkla se v slzách paprskem
při náhlém otevření zraku stkvoucího a zavření.

Rci, jakým zázrakem v těch mlčenlivých veselích,
kde v nových sta nocí hrá jak rosa září svou,
v plamenech tisíců, chuť poznáme svých retů zjemnělých,
jež marně jedné řeči hledaly a minuly se tmou?

Jak snesem hrůzou krásu tváří svých, tajemství knížata,
až srdce v slunce změněné, nám ve své pravdě vzplá,
svým uvolněním šílená a novou láskou rozžatá
a sama sobě neznámá, pro touhu země osleplá?

A szerelem tekintetet ezernyi útba veszt,
találkozásra lelkeket a földnek száz szent tája hív,
s csillaghomokpusztán örök városok visszfénye növeszt
angyalvártornyokat fogadni álmok karavánjait.

De ránk, kik viseljük egy öröklött sápadtság bélyegét,
(mert titkos sebbel születünk, a vérünk fogy belé)
világodban, mely évezres tavasz vágyszikrájául ég,
vár felizzó találkozás egyetlen kert ölén.

De ott ha majd találkozunk, vágyunkon megszédül a föld,
mint korok szakadékai fölött, szorongó-fényesen,
és kioltja egy pillanat, mely sugárként könnycseppbe tört,
mert kinyílt hirtelen és lezárult egy gyémánttüzű szem.

Mondd, ezrek lángjában, a némaság e lakodalmain,
hol új liliomon mint harmatcsillogás száz éj remeg,
egymás ízét milyen csodától ismerik meg ajkaink,
melyeknek egy nyelvre s egymásra lelniük nem lehetett?

Iszony lesz látnunk arcunk szépségét, titokzat-hercegek,
ha szívünk nap lett s lángra gyúlt lelkünk igazságlángokon,
bilincse hulltán tombolón, új szerelemmel telve meg,
és önmagát nem ismerőn, a föld vágyára már vakon...