Březina, Otokar: Ezer szív dalolt szívedben (Tisíce srdcí pělo v srdci tvém Magyar nyelven)

Šla životem tvým smrt a mlčeními vládla,
den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl.
V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla
a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl.

V sluch stále jemnější, duchové hudby příval,
hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot,
z pohybu země letící a větrů tiše zpíval,
z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod,

ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního,
jak opojené rty když nad zemí se naklání,
ze smíchu dětského za smutku večerního,
z volání ptačího za váhajících svítání.

Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se,
nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem:
jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose
tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem.

A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu,
vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit počínal...
Zem zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních                                                                                 břehů,
nad veleměsty severu den horký usínal,

tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou
když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým
a větry z pólů mlhami když lehly nad tvou nivou,
jak zahradník své růže přikryls na podzim

a pozdravil dni přechodu v tajemství smrti zahalené,
šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech.
A v kypění vln syčících své slunce rozpálené
do hlubin viděls klesati ve zlatých západech ...

Tak z času, vítěz, vstoupils jak z vozu válečného
ze středu bratří svých u cíle v jemné únavě,
ran sladkých rozsévač. A do soumraku svého
za námi odjíždějícími hleděls laskavě...

(Poslední báseň uveřejněná za Březinova života) 

Halál járt élteden s hallgatással uralta,
sebét s titkos veszteségét megkapta mindegyik napod.
Szereteted mint súlyos fürt ért lángokba takarva,
és minden újjászületés izzóbb szemet adott.

Hallgatásod csiszoltad lélekzeneiramra,
fajtánk mesterei hangja szólt magányodba csendesen,
a földnek röptében s szelekben énekelt suhanva,
tavasz-visszatérésekben, a türelmetlen vizekben,

az aratások lázában s naplángolásban,
mint ittasult ajkak, ha földhöz hajlanak mohón,
az esti gyászba csengő gyermekkacagásban,
madárkiáltásban tétova pirkadásokon.

Érezted növekedni élted, változni csönded,
az utak fölé a nap ívén boltozott kupolát:
a hajnal harmataiban, mint eltávozó szeretőnek,
éjszakád titkait súgta minden virág.

S százados hallgatásra erősen, sejteni kezdted
a törvény rejtett mosolyát, a mindenség tekintetét...
Tömegek lépte dübörgött, szállt délről hangja                                                                                    mestereknek,
észak metropolisain forró nap álma ért,

ezer szív dalolt szívedben. S míg fényeden szökött fel
tűnődő sugárként egy ismeretlen fény köre
és sarki szelek rónádat míg megülték ködökkel,
mint kertész rózsáidat betakartad télire,

és haláltitkos napjait köszöntötted az átmenetnek,
őserdő-hazák zúgását, anyatengerek sós lehét.
Felizzott napodat a mélybe süllyedni figyelted
a sziszegő habok alá, arany napok lemenetét...

Így léptél ki az időből, győztesen, mint harci szekérből
fivéreid közül a célnál finom elfáradás napszakán,
áldó kardú harcos. S néztél az útszegélyről
alkonyatodba nyájasan kocsink után...

(A Březina életében publikált utolsó vers)