Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Erben, Karel Jaromír: Szenteste előtt (Štědrý den Magyar nyelven)

Erben, Karel Jaromír portréja

Štědrý den (Cseh)

I.
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
ejhle adventu již na krátku,
a blízko, blizoučko štědrý den!”

Mílo-tě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: ”Pojď za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já!

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé!” -
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu již na krátku,
a přede dveřmi štědrý den!”

II.
Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku!
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku ,
kravám po výslužce
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večere kosti,
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě ,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.

Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché Vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.

I nahlednu v jezero
hluboko - hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.

III.
Marie, Hana, dvě jmena milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.

Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu -
na první zas by zapomněl! -

Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček,
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.

Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podlé ní:
”Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
jaké tam vidíš vidění?”

””Ach vidím domek - ale jen v šeře -
však již se jasní - ach, vidím dvéře,
jako co Vácslav ostává -
ve dveřích mužská postava!

Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu - znám jej, znám!
na něm ta kytka, co dostal ode mne -
můj milý bože! Vácslav sám!!””

Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedlé ní:
””Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
jaké ty vidíš vidění?””

”Ach vidím, vidím - je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho -
zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými -
však mi se rozednívá již: -
jsou to družičky, a mezi nimi -
pro boha! rakev - černý kříž!”

IV.
Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem ;
zazněla hudba od kostela z rána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.

Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švárnou ženku Hanu.

***

Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bílé družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!

Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla, jakby zalívána rosou,
uvadla, jakby podsečena kosou -
ubohá Marie!

V.
Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu zase na krátku,
a nedaleko štědrý den!

Ach ty štědrý večere
noci divoplodné!
když si na tě zpomenu,
k srdci mne to bodne!

Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!

Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!

Seděly jsme také tak,
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí -
kde z nás bude která?

”Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všeckoť ve světě jen na obrátku ,
a život lidský jako sen!

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou širou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!”



FeltöltőEfraim Israel
KiadóELTE Szláv Filológia Tanszék
Az idézet forrásaCseh költők antológiája
Könyvoldal (tól–ig)236-246
Megjelenés ideje

Szenteste előtt (Magyar)

I.
Síri az éj kint, tél szele kószál,
Pattog a kályha idebent;
Kemencezugban anyóka szunyókál,
Fonnak a lányok puha lent.

„Rokka, te csak járj, körbe-körbe,
Itt van az ádvent egy-kettőre,
És aztán – Szenteste, békés, szent.”

Illik a lánynak fonni máma,
Borongó téli alkonyon;
Mert nem fut a rokka, nem, hiába:
Ő bízik ebben, jaj, nagyon.

Mert lesz majd kérője szorgalmas lánynak,
Így szól: „Jer velem, kicsikém!
Légy a párom, házikómba várlak,
Hűséges férjed leszek én!

Én szerető férj, te asszonyka –
Kedves leányzó, add kezed!” –
S a lány, ki a jó fonalat fonta,
Varr most: a nászra ingeket.

„Rokka, te csak járj, körbe-körbe,
Itt van az ádvent egy-kettőre,
Aj, küszöbön a Szenteste.”

II.
Hej, karácsony, Szenteste,
Titokzatos ünnep!
Kinek mi jót tartogatsz,
Mit hozol mindünknek?

Gazdának jár jó falat,
Fokhagyma kakasnak,
Főtt borsót a párja kap,
Marhának is adnak.*

Gyümölcsfáké mind, ami
Vacsoráról marad,
S ha bőjtösz, aranymalac
Díszíti a falad.**

Eladó lány vagyok én,
Ki kéri meg kezem?
Az érdekel, nem malac,
Máson jár az eszem.

Erdőn innen, erdőn túl,
Látom, szinte látom:
Fűz-anyókák állanak
Uradalmi gáton.

Egy ősz, hajlott hátú fűz
Nagy titokban bólint,
Arrafelé, hol a tó
Jégbe takarózik.

Leánynak ott éjfélkor
A holdfáklya-fénybe’
Lenn a vízen megjelen
Sors küldte legénye.

Ej, a bűbáj nem riaszt,
Éjfelen sem félek,
Kiviszem a szekercét,
Kivágom a léket.

Lenézek a tóba, le,
Mélyre, jaj de mélyre,
Egyenesen jövendő
Kérőm szép szemébe.

III.
Marie, Hana, két bazsarózsa,
Amilyen csak ritkán akad;
Nincs annak, nincsen megmondhatója,
Hogy melyik a takarosabb.

Hogyha az egyik szól a legényhez,
A legény érte tűzbe megy.
Haj, de iránta semmit sem érez,
Mihelyt a másik ránevet.

Itt van az éjfél. Fent a nagy égen
Összeszaladtak csillagok,
Mint a juhocskák, éppen olyan szépen,
A pásztor köztük fent ragyog.

Itt van az éjfél, anyja minden éjnek,
Karácsonyunknak éjfele,
Frissen hullt havon friss nyomok térnek
Falu felől a tó fele.

Egyik lány térdel, szinte a vízben,
Másika vár, míg belenéz:
„Hana, Hanácskám, aranyom, szívem!
Mit látsz ott, mi a jelenés?”

„„Ah, házat látok – De ködbe hajló –
Mint Václavé – egy kicsi lak –
Tisztul már, tisztul – Ott egy ajtó,
S az ajtóban – emberalak!

Zöld a kabátja, zöld a ruhája,
Hetyke kalapja – Kalapon
Ott a bokréta, én tűztem rája –
Istenem! Az én Václavom!””

Felszökik onnan, szív ere dobban,
Helyére térdel Marie:
„„Szűzanyám, segíts! Jaj, mi van ottan?
Van-e lent képmás? Látni-e?””

„Ah, látom, látom – Elfoly a ködbe’,
Mindent sötétlő köd nyomaszt;
Vöröses fénysáv tör ki belőle,
Úgy hiszem én, hogy templom az.

Valami fehér között setétlik
Valami – Most látszódni kezd: –
Koszorúslányok , s ott feketéllik –
Szent ég! Ravatal! Fakereszt!”

IV.
Langyos szellő símogat
Gyümölcsöst és szőlőt;
Kert és mező mindenütt
Virágleplet öltött;
Víg kedvű násznép virággal beszórva
A nagytemplomból reggel zeneszóra
Sej-haj! kiözönlött.

Szép szál nyalka vőlegény
Nagy vendégcsapatba’:
Zöld a kabát, zöld kalap
Hetykén félrecsapva:
Azon az órán így látta őt Hana,
Most pedig Václav így viszi őt haza,
Abb’ a kicsi lakba.

***
Nyár volt, ősz jött és vele
Dermesztő szelei.
Harang szava – Ravatal
Fekete selymei –
Koszorúslányok körbe’, fehérek,
Nincs vége jajnak, kürtzenének, mélynek,
Mindegyre remegi:
Miserere mei!

Miért a zöld koszorú,
Kit kell béfednie?
Szűz liliom! Nem lesz már
Senkié a szíve!
Hajnalban nyílt ki, harmat hullott rája,
Lenyeste délben a halál kaszája –
Jaj, szegény Marie!

V.
Eljött az új tél, kint szele kószál,
Pattog a kályha idebent;
Kemencepadkán anyóka szunyókál,
Fonnak a lányok újra lent.

„Rokka, pörögjél, körbe-körbe,
Itt az új ádvent egy-kettőre,
S aztán – Szenteste, békés, szent.”

Ó karácsony, Szenteste,
Csodaváró éjjel!
Ha csak rádgondolok én,
Szívem szakad széjjel.

Úgy ültünk mi tavaly épp,
Mint ma ülünk itten,
Nem ért véget még az év,
S hiányoznak ketten!

Egyik kendőt varrogat
Gyermeke fejére,
Másikra fekete föld
Hullt, az lett a bére:
Szegény Mariére.

Úgy ültünk mi tavaly itt,
Mint ma s tegnap este:
Mire az év véget ér,
Mindenki itt lesz-e?

„Rokka, te csak járj, járj pörögve,
Te vagy a forgandóság tükre,
Az élet álom idelent.”

Jobb a csalóka reményben bízni,
Mely minket mint vakot vezet,
Mint a jövendő ködébe nézni,
Megtudni iszonyú végzetet.

...............................

*  A népszokás a háziállatoknak is juttatott az ünnepi vacsorából „kóstolót” (ez a szó áll a tehén kapcsán az eredetiben), hogy „hálából” vagy inkább mágikus hatás révén sok tejet ill. tojást adjanak, sőt a fáknak is, hogy jó termést hozzanak. (A fokhagyma a kakas hím vehemenciáját van hivatva fokozni, a borsó a szaporaság ideáját szimbolizálja.)         

** Ezzel sarkallták a gyerekeket a karácsonyi vacsora előtti egésznapi bőjtölésre. Ha megállták evés nélkül, este a szülők tükörrel titokban malacszerű fényfoltot vetítenek elébük a falra.  („Aranymalac” csehül = tükörrel vetített fényfolt.) – Egyes pogány vallásokban az arany malac állítólag a téli napforduló szimbóluma volt, malacot áldoztak ekkor a napnak.



FeltöltőEfraim Israel
KiadóELTE Szláv Filológia Tanszék
Az idézet forrásaCseh költők antológiája
Könyvoldal (tól–ig)237-247
Megjelenés ideje

minimap