Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Erben, Karel Jaromír: Vrba

Erben, Karel Jaromír portréja

Vrba (Cseh)

Ráno sedá ke snídani,
táže se své mladé paní

"Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla,

vždycky upřímná jsi byla -
jednohos mi nesvěřila.

Dvě léta jsme spolu nyní -
jedno nepokoj mi činí.
Paní moje, milá paní,
jaké je to tvoje spaní?

Večer lehneš zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží.

Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu

Studené jest to tvé tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.

Aniž to maličké dítě,
hořce plačíc, probudí tě. -

Paní moje, paní zlatá,
zdali nemocí jsi jata?

Jestli nemoc ta závada
nech, ať přijde moudrá rada.

V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.

Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.

Mocné slovo mračna,
vodí v bouři líté chrání lodi.

Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.

Jasnou hvězdu strhne z nebe:
slovo mocné zhojí tebe." -

"Ó pane můj, milý pane,
nechtěj dbáti řeči plané.

Co souzeno při zrození,
tomu nikdež léku není.

Co sudice komu káže,
slovo lidské nerozváže!

Ač bezduchá na svém loži,
vždy jsem přece v moci boží.

Vždy jsem přece v boží moci,
jenž mne chrání každé noci.

Ač co mrtvé mi je spáti,
ráno duch se zase vrátí.

Ráno zdráva vstáti mohu:
protož poruč pánu bohu!" -

Darmo, paní, jsou tvá slova,
pán úmysl jiný chová.

Sedí babka při ohnisku,
měří vodu z misky v misku,

dvanáct misek v jedné řadě.
Pán u baby na poradě.

"Slyšíš, matko, ty Víš mnoho:
víš, co potkati má koho,

víš, kde se čí nemoc rodí,
kudy smrtná žena chodí.

Pověz ty mi zjevně nyní,
co se s mojí paní činí?

Večer lehne zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží,

ani ruchu, ani sluchu,
ni zdání o jejím duchu;

Studené jest její tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.

"Kterak nemá mrtva býti,
když má jen půl živobytí?

Ve dne s tebou živa v domě,
v noci duše její v stromě.

Jdi k potoku pod oborou,
najdeš vrbu s bílou korou;

žluté proutí roste na ní:
s tou je duše tvojí paní!" -

"Nechtěl jsem já paní míti,
aby s vrbou měla žíti;

paní má ať se mnou žije
a vrba ať v zemi hnije." -

Vzal sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;

padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboka,

zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonávala,

jak by matka umírajíc,
po dítku se ohlédajíc. -

"Jaký shon to k mému domu?
Komu zní hodinka, komu?" -

"Umřela tvá paní milá,
jak by kosou sťata byla;

zdráva chodíc při své práci,
padla, jako strom se skácí;

zavzdychala umírajíc,
po dítku se ohlédajíc." -

"Ó běda mi, běda, běda,
paní zabil jsem nevěda,

a z děťátka v tuž hodinu
učinil jsem sirotinu!

Ó ty vrbo, vrbo bílá,
což jsi ty mne zarmoutila!

Vzalas mi půl živobytí:
co mám s tebou učiniti?" -

"Dej mne z vody vytáhnouti,
osekej mé žluté proutí;

dej prkének nařezati,
kolébku z nich udělati;

na kolébku vlož děťátko,
ať nepláče ubožátko.

Když se bude kolébati,
matka bude je chovati.

Proutí zasaď podle vody,
by nevzalo žádné škody.

Až doroste hoch maličký,
bude řezat píšťaličky;

na píšťalku bude pěti -
se svou matkou rozprávěti!"



FeltöltőEfraim Israel
KiadóELTE Szláv Filológia Tanszék
Az idézet forrásaCseh költők antológiája
Könyvoldal (tól–ig)260-266
Megjelenés ideje

A fűzfa (Magyar)

Reggelihez ül a gazda,
De nem eszik, gond aggasztja.

"Édes kedves feleségem,
Őszinte voltál te régen,

Őszinte voltál te régen –
Nem mondtál meg egyet nékem.

Két éve, hogy veled vagyok,
De ez nyugton soh'se hagyott:

Édes kedves feleségem,
Mi van veled minden éjen?

Épen fekszel ágyba este,
Éjjel holtan hever tested.

Se moccanat, se lélekzet,
Nyoma sincs benned léleknek.

Tested olyannyira kihűl,
Mintha már porladna belül.

Gyermeked sír keservessen,
Nem ébreszt fel téged az sem.

Feleségem, én aranyom,
Nem vagy-e te beteg nagyon?

Ha erőt vett rajtad a kór,
Jó tanács kell ide akkor.

Gyógyfű éppen elég akad,
Amékkel kell, kúráld magad.

Nem segíthet a fű rajta?
Varázsige kell a bajra!

Varázsige eget renget,
Fergetegben hajót ment meg.

Varázsige tüzet szüntet,
Sziklát morzsol, sárkányt büntet.

Ég csillagát is lebírja,
Varázsszó a bajod írja." -

"Kedves uram, én hitvesem,
Ne adj hiú szóra sosem.

Mindünk sorsa meg van írva,
Ha nem jó, nincs annak írja.

Ha mit a sors ránk kiszabott,
Emberi szó erőtlen ott.

Élettelen bár a testem,
Hatalmában tart az Isten.

Mindig Isten tart kezében,
Ő vigyáz rám minden éjen.

Aludnom élettelen kell:
Visszatér a lelkem reggel.

Reggel felkelhetek élve;
Bízz rá Isten kegyelmére!" –

Asszony, nyelved sose fáraszd,
Férjedurad mást határoz.

Tűznél ülő öreg bába
Vizet merít tálból tálba.

Tizenkét tálakba méri,
Jön a férj tanácsot kérni.

"Hallod-e, te bölcs anyóka:
Te vagy sorsunk nagy tudója,

Te tudod, kór kiben fogan,
Hogy a kaszás kihez rohan.

Fedd fel nekem, fedd fel nyomban,
Mi rejlik az asszonyomban?

Épen fekszik ágyba este,
Éjjel holtan hever teste,

Se moccanat, se lélekzet,
Nyoma sincs ott, nincs, léleknek.

A teste oly igen kihűl,
Mintha már porladna belül."

"Egész halott hogy' ne lenne?
Hisz csak fél élet van benne.

Nappal élő, veled van itt,
Lelke éjjel fában lakik.

Eredj, eredj a patakhoz,
Ott egy fehér fűzfa, ahhoz;

Azon nő egy sárga vessző:
Lelke abban – tudd: az lesz ő!" –

"Én nem azért házasodtam,
Hogy fűzfával éljek mostan.

Feleségem velem éljen,
A fűz meg a földben, mélyen." –

Szekercét fogott a fára,
Gyökerestül, aj, kivágta;

A patakba belezuhant,
Felzúgott a vízben alant,

Felzúgott, jaj, felsóhajtva,
Mint árvának beteg anyja,

Haló anyja csöpp gyermeknek,
Az, ki most is érte retteg.

"Mért futnak házamhoz, miért?
Kiért zúg a harang, kiért?" –

"Meghalt a te felséged,
Mint kaszától, úgy ért véget.

Épségben ment a munkába,
Lezuhant, mint fa kivágva.

Felsóhajtott haldokolva,
Csak a gyermekért aggódva." –

"Mit tettem, én szerencsétlen!
Megöltem a feleségem!

Gyermekem meggondolatlan
Árvaságra kárhoztattam!

Hej, te fűzfa, hej, te fehér,
De szerencsétlenné tevél!

Elvetted fél életemet,
Mihez kezdjek mostan veled?" –

"A víz alól húzassál ki,
Sárga vesszőt vágassál ki,

Énbelőlem deszkát vágass,
Abból kis bölcsőt csináltass,

Gyermekemet fektesd abba,
Ne sírjon az Istenadta.

Mikor a bölcső ringatja,
Anyja ringatja majd, anyja.

Vesszőm ültesd vízpartjára,
Hogy ne essék semmi kára.

Kicsi fiam, nagyra nőve,
Fűzfasípot vág belőle,

Fűzfasípján fog zenélni,
Anyjához fog úgy beszélni!"



FeltöltőEfraim Israel
KiadóELTE Szláv Filológia Tanszék
Az idézet forrásaCseh költők antológiája

minimap