Gellner, František: Rád věděl bych, proč pravě nyní vzkvétá

Rád věděl bych, proč pravě nyní vzkvétá
v mé duši smutek s chladným podzimem.
Nevím přec, proč bych litovat měl léta,
jež nezažehlo ohně v srdci mém.

Večerní mlha lehla na dláždění.
A připadá mi všecko jako sen,
ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,
ty cizí tváře v záři svítilen.

A cítím, kterak zvolna v duši moji
nového cosi teskně vstoupilo
jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,
vzpomínka na něco, co nebylo:

Na něžná slova, kterých neslyšel jsem,
na teplo krbu, jež mne nehřálo,
na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem
co se však nikdy skutkem nestalo.

Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal,
na věrných rukou vřelé soužití,
na duše klid, který mne neobjímal
a po kterém jsem přestal toužiti.

Na krásu jara, kterou nepoznal jsem,
na jeho snů a touhy sladký hlas,
na mladé dívky, kterým nelíbal jsem
v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas.
   
   
   
(1903)

Szeretném tudni, mért pont most találom
lelkemben ezt az őszi bánatot.
Hát mi a fenét sajnálnék a nyáron,
hogyha szívemben tüzet nem szitott.

Leült az esti köd a kövezetre.
Minden mint álom, úgy tűnik nekem,
az idegen hangok fülemben egyre,
lámpafényben sok arc, mind idegen.

Érzem, meg-megtelik bennem a lélek,
belé egy új nosztalgia hatolt
mint emlékek, mik élesülni félnek,
mint annak emléke, mi sose volt:

Lágy szavaké, mik hozzám sose szóltak,
nem engem fűtő kályhamelegé,
minden valaha képzeltem dolognak,
soha valóra nem vált tetteké.

Szívek összhangjáé, mely nem hatott meg,
hű kezeké, mik egymást keresők,
lelki békéé, mely nem adatott meg,
s amelyre már nem is vágyom ma, sőt.

A tavaszé, amelyet meg nem éltem,
álmaié, mik vágyak álmai,
egy leányé, kihez hozzá sem értem,
ki lágy haját csak lázban bontja ki.