Gellner, František: Éjszaka volt, dögletes éjszaka (Noc byla Magyar nyelven)

Noc byla. Usnout nemoh' jsem. To z míry
by jistě přivedlo i mudrce. -
Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry
a nemohu si zaklít od srdce!

Noc byla věčná jako hloupost lidská
a jako život byla zoufalá.
V hlubokém tichu píseň elegická
na struny srdce hořce zahrála.

Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal
jsem se země a byl jsem brzo v nich.
Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal.
Pak zaskřípěl klíč v dveřích domovních.

Manželé řádní u manželek spali,
mír tichých srdcí vanul nad nimi.
V hospodách ještě politisovali
muži se zájmy všeobecnými.

Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet
údery křídel bylo příšerné.
Z moudrých a známých předpokladů vyšed
jsem viděl, jak je všechno titěrné:

boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis a svoboda.

Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských,
vábících smíchem vilné samečky.
Jak prapor míru z oken kasárenských
komisní bělaly se podvlečky.

Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky,
a vrby chtějíce mne poděsit,
volaly na mne posměšnými skřeky:
Příteli, bratře, pojď se oběsit!

Északa volt. Álmatlanul ilyenkor
bomol a bölcs is, mint az én eszem.
Vallásomat elvitte a gyerekkor:
nem tudok szívből szentségelni sem.

Az éj nyúlós volt mint a butaságunk,
de mint az élet, reménytelenül.
S zümmögni kezdett, mert a csendre ráúnt,
szívem egy merengős dalt itt belül.

Felpattantam, felszedtem hacukáim
és magamra kapkodtam sebesen.
Gyufát kerestem, de azt sem sokáig,
s a kulcs a kapuban csikordult csendesen.

A jók s nejük hortyogtak a hazának,
fölöttük nagy szívbéke lebegett,
és a kocsmákban még politizáltak
széles érdeklődésű emberek.

Lehúnytam szemem. Fent, a távolokban
szárnysuhogás, hangos, félelmetes.
Közismert bölcs premisszákból levontam,
hogy minden értelmetlen, kicsinyes:

az élet harca, üdve az egyénnek,
a nemzet kincse s aki benne hisz,
hősiesség, ölebes enyelgések,
kultúra, szabadság, vagy szifilisz.

Egy bordélyból női hang kacarászott,
örömöt ígért, nőstényvégtagot;
békezászló kaszárnya ablakán, ott
a fehér szajhamundér lobogott.

Partján a városon túli pataknak
jártam, riogató fűzfák alatt;
integettek, gúnyosan hívogattak:
Gyere testvér, akaszd fel ránk magad!