Návštěva (Cseh)
Namíchal paní pro spaní — „Tys, švakrová, jak z růže květ!“ V tom mrtvá víčka odclání — „Co chceš tu ještě uvidět?“ A skokem k lůžku přikvačil A palcem víčka zatlačil.
Hned líbal ňadra okrouhlá, Šíj bílou, z růže tkaný ret, Zas mrtvá z lůžka prokoukla — „Co chceš tu ještě uvidět?“ A skokem mrtvou uchopil A v rakvi víkem poklopil.
Když byla v hrobě pohřbena — „Teďs, švakrová, můj celý svět!“ A v měkká klad’ se ramena, Jak do hedbáví, na samet; Až v půlnoc hlavu pozvedne: „Co chceš, ty mrtvá, vedle mne?“
A mrtvá tak, jak o ní snil: „Bez tebe nechci v hrobě spát, Tys špatně oči zaklížil, Já kdy chci mohu k tobě vstát, A já chci sestru uvidět, Jak od tebe jí sladne svět.“
A mrtvá kouká v duše skryt. Ba v nejtajnější srdce kout, Chce manžel z lože vyskočit, Však nemůže ni rukou hnout, Jen mrtvé hledí pod rubáš: „Ach, ty mně duši vykoukáš!“
A z mrtvé bílý plane svit, Má ruku zvednutou jak v soud, Chce manžel sestru probudit, A nemůže ni hlasem hnout, Jen mrtvé hledí pod rubáš: „Ach, ty mne k hrobu vykoukáš!“
Když bylo ještě s půlnoci, Vylítla sestra ze spaní: „Ach, spějte, lidé, k pomoci, Mně pán můj stydne ve dlani!“ Však pomoc marná dočista, Kdo dobděl, vstát se nechystá. (1874) Feltöltő | Efraim Israel |
Az idézet forrása | https://cs.wikisource.org /wiki/Poh%C3%A1dky _z_na%C5%A1%C3%AD_vesnice_(H%C3%A1lek) /N%C3%A1v%C5%A1t%C4%9Bva |
|
Végzetes látogatás (Magyar)
Kevert asszonynak altatót — „Sógornőm, te rózsavirág!” És most nyitja szemét a holt — „Látnál-e még? Mi a csudát?” Egy ugrással ágynál terem, Hüvelyk nyomul, lezárva szem.
És csókolt keblet, kereket, Hó nyakat, s hol rózsás az arc. A holt szem újra kimered — „Hát még mindig látni akarsz?” Egy ugrással nála terem, S letakarva a holttetem.
Mikor a sírba tétetett — „Sógornőm, s végre mindenem!” És lágy karokkal fogta meg, Melyek mint bársony, mint selyem; De éjfelen emel fejet: „Mit bámulsz, hulla, engemet?”
S holt szól, mint róla álma szól: „Nem kell a sír tenélküled, Szememet nem zártad le jól, Bármikor veled lehetek, Nővérem látni akarom, Jó-e néki veled nagyon.”
Lélekbe néz a hulla ma, A szív legtitkosb mélyibe. A férj az ágyból ugrana, És nem moccanhat keze se. Csak nézi, mit takar lepel: „Hé te, a lelkembe lesel?”
A holtból fény árad, fehér, Kezet mint egy bíró emel. Hugát ébresztené a férj, De elszorul a torka, el. Csak nézi, mit takar lepel: „Jaj, te már síromba lesel?”
Hogy elüté az éjfelet, Riad a húg, nyitja szemét: „Jóemberek, segítsetek, Az uram hűl, hűl, mint a jég!” De segítség nem, nem segít, Ki virrasztott, nem kelthetik.
|