Pohádka o hvězdné panně (Cseh)
V plň krásy panna rozvita, Ta měla půl světa v moci, Jak ptáček za dne ukryta, V noc byla královnou noci. Tvář světlou měla z měsíce A z jeho paprsků šaty, Z hvězd stužky v hlavě, jehlice, A závoj z oblaků sňatý.
My dítky tichounko hravy, Jak z hnízda vypneme hlavy.
I sedla v lese pod skálu, Tu smrt šla okolo s kosou — Na těle masa pomálu A nohu do kosti bosou. Cos v důlkách divě zasvitne, Jak z píly vycení zuby, Prst do žeber se zachytne: „Mé dítě, srdce mám v ruby!“
My dítky zleknuty, plachy, Jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co dívka na to odpoví? Smrt k slovu kloní se uchem A slyší vánek májový, Jak píseň zahrávat vzduchem, A slyší klokot slavíků, Sen lesů v dřímotu sladkém, Hru vody v stínech trávníků, Když hne se v zvučení hladkém.
My dítky tichounko hravy, Jak z hnízda vypneme hlavy.
„Ach, mou ty buď jen nevěstou A slyš, co vystrojím hodů: Mláď hrobů pozvu peřestou A družby zpráchnilých rodů. Nám hudci drnknou v tenkou kost, V hnát písknou za malé platy, A nevěsta i ženich, host — Jak měl by mydlené paty!“
My dítky zleknuty, plachy, Jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co ona? V úsměv prokvitne — Jak sňal by nebeské hvězdy: Sto krásných hlav se zakmitne, Sto vil k ní zatáčí v sjezdy, Sto dítek jak motýlí let, Jak včelky v píseň si bzučí, V rej pne se ruka, šeptá ret — „Tak nás to královna učí!“
My dítky tichounko hravy, Jak z hnízda vypneme hlavy.
„Ach, k svatbě-li tě povedu, Všech mrtvol tobě dám skvosty, Já v hrobky králů zajedu, Přes bohů zvětralých mosty. Tam otevřem si komoru Až po strop dlážděnou z lebky, Ji na klíč zamknem, závoru, Tam v sen se stulíme hebký.“
My dítky zleknuty, plachy, Jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co ona? Koukne do šeřin: Slyš! pastýř píšťalu ladí, Sny ptákův táhnou od keřin, Hnízd lůžka nápěvem sladí. Jak nevěsta se usmívá, Tká růže na nebes blánu, Tvář červánkem se zardívá: „Nuž buď si, počkej jen k ránu.“
My dítky tichounko hravy, Jak z hnízda vypneme hlavy.
„A osladit ti líbánky, Hej, bude svatební cesta: Všech bojišť sjedem dýchánky, Vše mrtvá, propadlá města. A dávných říší svadlá líc, A shaslé národy v troudu Nám od hřbitovů vyjdou vstříc Jak předzpěv věčného soudu.“
My dítky zleknuty, plachy, Jak v hnízdo tíhneme strachy.
Co ona? Ruce prostírá: Kam sáhne, hvězdička zmladne, Ta, kde se poupě otvírá, Co rosa na poupě padne; Už hvězdami zem poseta, Den klepe v nebeskou bránu, Svět širý jitrem prokvetá — „Nuž buď si, počkej jen k ránu.“
My dítky tichounko hravy, Jak z hnízda vypneme hlavy.
„Ach, jen co kosu nabrousím, Hned v dar ti požnu, co mladé, Já poupě dítě zardousím, Jež matka na prsy klade. V dar dívčích tváří strhám květ, V dar zem ti zaplavím nachem, Že vítaje tě zleklý svět K nám v hroby uteče strachem.“
My dítky zleknuty, plachy, Jak v hnízdo tíhneme strachy.
Smrt čeká, a když nabrousí, Oj, mrkne dennice ranní, — Hned světla, jak když natrousí, A svět je obrácen dlaní. Smrt kouká — kde je nevěsta? Ta mizí neznámou mocí, Jak ptáček malá, peřestá — „Chceš mít mne? Počkej jen k noci!“
My dítky tichounko hravy, Jak z hnízda vypneme hlavy. (1874) Feltöltő | Efraim Israel |
Az idézet forrása | https://cs.wikisource.org/wiki/ Pohádky_z_naší_vesnice_(Hálek)/ Pohádka_o_hvězdné_panně |
|
A csillagleányról mese (Magyar)
Szépsége mind kitárva már, A fél világra talált ő, Bújt nappal mint a kismadár, Ő éjjel volt a királynő. Fénylett arcán a holdvilág, Palástja hold sugarából, Csillagtűk tűzték fel haját, És felhők voltak a fátyol.
Gyermekhadunk a kapuknál, Mint fészekből, kikukucskál.
Leült erdőn, sziklák tövén, Halál jár ott a kaszával — Nincs hús a testén, görbe, vén, Csizmátlan — csont, ami lábal. Az arcán furcsa villogás, Mint fűrész szörnyü fogakkal, Ujja horgas, bordákban ás: „Lánykám, szívem, mi marasztal!”
Gyermekhadunk megijedve Mintha fészkébe sietne.
És mit felel rá az a lány? A halál fülel a szóra S hall: május szelez, hangja szárny, Mikéntha szél dala szólna, És hall csalogánycsattogást, Erdőknek mézizü álmát, Vizek-játéka-hangvarázst, Ha maguk nekidurálják.
Gyermekhadunk a kapuknál, Mint fészekből, kikukucskál.
„Ó jöjj, légy a menyasszonyom! Megládd, lesz dús lakománk s szép: A nászház: ó sír, csupa gyom, S elporladt csontok a násznép. A hegedűn holt ín a húr, És fúvóshangszer a sípcsont, Vő, ara, vendég mind nagy úr — Minden kék, zöld, csupa színfolt!”
Gyermekhadunk megijedve Mintha fészkébe sietne.
S a lány? Ajkán mosolyvirág — Mint illan égen a csillag: Száz villantja szép arc magát, Száz tündér szemei nyílnak, Száz gyermekpillangó forog, Méheknek éneke jár fönt, Ajak súg, száz kéz összefog — „Így, így tanítja királynőnk!”
Gyermekhadunk a kapuknál, Mint fészekből, kikukucskál.
„Hitvesem ha lennél, bizony, Hullák kincsét idehívnám. Királysírokból elhozom Istenek rozoga hídján. Nyitunk egy mauzóleumot, Kicsempézzük koponyákkal, Retesszel zárkózunk be ott, S összebújunk — de mi lágyan!”
Gyermekhadunk megijedve Mintha fészkébe sietne.
S a lány? A félhomályba néz: Egy pásztor, halld, furulyázgat. Madár álmában is zenész, A fészkek dallamos ágyak. A menyasszony ha mosolyog, Rózsát fon égperemekkel, Az arcán piros hajnalok: „Nos, jó, de várd ki a reggelt.”
Gyermekhadunk a kapuknál, Mint fészekből, kikukucskál.
„Hogy jó legyen neked s nekem, Lesz nászút, víg, fura már most: Üdülünk majd harctereken, S járunk sok romteli várost, Összeomlott országokat. Kipusztult nemzetek árja A sírokból elénkszalad: Végítélet? Csak az árnya."
Gyermekhadunk megijedve Mintha fészkébe sietne.
S a lány? Széttárja karjait, Kezéből csillaga sarjad, Bimbó bontja ki szirmait, Bimbóra hullik a harmat. Csillaggal vetve be a föld, A nap kopog, keletet lelt, A világ hajnalarcot ölt — „Nos jó, de várd ki a reggelt.”
Gyermekhadunk a kapuknál, Mint fészekből, kikukucskál.
„Kaszám fenem, nyesek neked Ajándékot, fiatalkát, Megfojtok szopós gyereket, Ráaltatván duci dajkát. Lányarcról kaparok le pírt, Azzal szórom be a földet, Egy világ lakja be a sírt, Elhűl, s lesz képe gödörnek.”
Gyermekhadunk megijedve Mintha fészkébe sietne.
A halál vár, s míg feneget, Ni, végsőt villan a csillag, — Fények futnak be fenn eget, A világ új sora nyílhat. A halál bámul — merre ment, Ej, hová tűnt el arája Mint tarka madár messze fent? — „Kellek? Várj estig a nászra!”
Gyermekhadunk a kapuknál, Mint fészekből, kikukucskál.
|