Pohanský král (Cseh)
Byl jednou v Čechách pohanský král, Ten válčil s dalekým světem, Lid mladý jen mu na jatky zrál, I otce utrácel dětem.
Měl poupě dceru pohanský král, Ta v jeseň jaro mu předla, Však jednou z rána vzdychal a lkal, Dceř růže vadla a bledla.
K všem bohům zalkal pohanský král: „Kdo z vás tím dovýší pýchu, By mně, co mám to jediné, bral, Mně také božství je k smíchu!“
A rval si vlasy pohanský král, Jeť dceř tak tuhá a chladná, A z slz, jež horký cedí mu žal, Ji teplem nedojme žádná.
A když tak stená pohanský král, Duch padlých zašumí kolem: „Hle, slzám matek tvrdě se smál, Teď srdce pukne mu bolem!“
Tak přestal stenat pohanský král, Neb v srdce blesků se shluklo, Že bůh ni člověk neslyšel dál — A přec jen pro dceru puklo. (1874) Feltöltő | Efraim Israel |
Az idézet forrása | https://cs.wikisource.org/wiki/Poh%C3%A1dky _z_na%C5%A1%C3%AD_vesnice_(H%C3%A1lek)/ Pohansk%C3%BD_kr%C3%A1l |
|
Egy pogány cseh király (Magyar)
Volt egy dús és pogány cseh király, Harcolni járt a világba, Halálnak nőtt a gyermeki báj, S korán lett bússzivü árva.
Lányt nemz egy dús, pogány cseh király: „Őszöm tavaszba te fonjad!” Hát egy reggel sír, mindene fáj; Virág a lány, de lefonnyad.
Isteneket pogány cseh király Szid: „Ki oly gőgös hát, melyikőtök Vinné el kincsem mint a ragály? Istenre nyelvet is öltök!”
Dúl, tombol egy pogány cseh király, Hűl a leány, beledermed, Forró a könny bár s lehel a száj, Nem hevül már ez a gyermek.
S míg így sírt egy pogány cseh király, Be holtak lelke süvített: „Nevetted könnyeink, no de várj, Most majd szétpattan a szíved!”
Már sírni egy pogány cseh királyt Nem hall ember, nem egy isten, Kőszívbe villámok nyila vájt, S meghalt pórul, elesetten.
|