Povolání (Cseh)
Je tomu skoro padesát už let: šel chlapec labyrintem vnitřních tišin, a jiskrooký lyšaj Paraklét zavířil křídlem, snes se k němu z výšin.
Do jeho srdce sosák namířil a dal mu plamen, podobenství nová, a chlapcův zrak se divně rozšířil, když prvně v sobě slyšel zpívat slova.
A potom slyšel: „Budeš jeden z nás“ - to mrtví k němu promlouvali jemně - „nic víc, než další zpěvný, sladký hlas té hořké, hořké, hořké, hořké země.“ „Tvůj úděl bude, že máš zůstat skryt, půlnoční básník, o němž nikdo neví: několik srdcí jenom bude znít tvým ozvukem a ponese tvé zpěvy.
Tvým pérem bude můří tykadlo, tvým pergamenem netopýří blána, a měsíc bude tvoje zrcadlo a tvoje růže - skrytá v srdci rána.
Tak budeš chodit nocí zahalen, král Ječmínek s korunou krásné věty, v předsíních kostelů a kořalen pokvetou tvoje básně jako květy.
Proto's byl vyvolen a povolán aby ses zjevoval a opět tratil, abysi sedal k stolům nevolán a chléb a víno mincí veršů platil.
Souměrný, za každého počasí zkoveš jim píseň, která nemá věku, ve které sídlí lampa bezčasí: o luně, lilii a dívčím vděku.
A proto milovat tě bude lid a mudráci tě nikdy nezachytí, ti, které kryjí fráze jako štít a kterých se tvá duše tolik štítí.
Nevědí, u fontán, že do mísy vždy nová voda proudí, tvarem stejná, že lidská duše k veršům voní si v světě, kde páchne krev a hnis a lejna.
Že praví básníci se neperou, jak žádá lidská věda ušmachťaná, s andělem, s bohem, ani s příšerou, že je jim píseň prostě shůry dána.
Že růže vzkvetlé v této hodině jsou stejné jako vždycky: stejně krásné; že platí to o každé květině, nad kterou vždycky znovu člověk žasne.
Tak mimo čas a mimo prostoří přebývat budeš v nekonečném nyní a proto urážka či příkoří tě nezasáhne ani nezašpiní.
A vynoříš se tam a opět tam v písni, jež napsaná už ztratila se z pamětí lidí. Ty však budeš sám bez těla sídlit v této země hlase.“
Feltöltő | Répás Norbert |
Az idézet forrása | kresadlo.cz |
Megjelenés ideje | 30.05.1988 |
|
|
|