Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Mácha, Karel Hynek: Május (1.), Első Ének (Máj (1.), 1. zpěv Magyar nyelven)

Mácha, Karel Hynek portréja

Máj (1.), 1. zpěv (Cseh)

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
 
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
 
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
 
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
 
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“

           „Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
 
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
 
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
 
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
 



Az idézet forrásaKHM

Május (1.), Első Ének (Magyar)

Már késő est volt – kora május –
Esti május – szerelmi kor,
Gerle mikor szerelmet szól
S fenyves riad, magas, homályos.
Moha súgott szerelmi kínt
S hazudott a virágzó fa,
Szerelmét csíz vallotta ma,
Illattal vallott rózsa színt.
Berkekben sötét, kusza hangot,
Titkos kínt zúgott síma tó,
Ölelte part, oltalmazó;
Más, más világokban bolyongott
Száz fényes nap, azúr lángszőnyeg,
Lángolva, mint szerelmi könnyek.
S világaik világló égbe,
Örök szerelem templomába,
Oltárán égni – vágyban égve
Húnyó szikrákká válva végre –
Léptek, örök találkozásra.
A telt hold arcán – éjszép lény,
Sápadtan fénylő, fénylőn sápadt,
Mint kedves kedvesre ha várhat –
Rózsává lángolt fel a fény:
Vizek tükreibe meredve
Elhalt, magamagát szeretve.
Tanyákról fehérlett le árny,
Mind összeért s ment le, csak le,
Mint ölelésre, be, csak be:
Az alkony, e lágyölü lány,
Elnyelte őket, rájukolvadt,
Velük fák fákkal összefolytak.-
Ormoknak árnya szürke ár,
Ott nyír a nyárra, nyírre nyár
Borul. Hullámot hullám űz –
A szerelemnek kora tűz,
Forr minden – szerelemre vár.

Rózsás alkonyban lányka ül
A szirten, tölgy alatt, a parton,
Felette lomb, alatta űr,
S a túlsó partra néz kitartón.
Lábához a tó kéken omlik,
Messzebb zöldtüzü, színjátszó,
Mind zöldebb-zölden szikrázó,
S távol sápadt-fénylőre bomlik.
A széles víztükör felé
Lány szegzi szeme gyöngy világát;
A széles víztükör felé
Nem néz, csak csillag, s csillagárt lát.
Szépséges lányka, bukott angyal,
Tavaszi erdő, hullt arannyal,
Megsápadt arcán rohan a szépség.
Mely őt örökre megrabolta,
Ajaka, szeme, arca élét,
Gyászosra írta át az óra. –

Huszadszor is így múlt a nap
Álom jön, láncos léptű, rab.
A parázslás ellobban éppen,
Ég alja is, mi rózsaképpen
Futotta be kék hegyek ívét.
„Ő nem jön! – nem jön többé már! –
A bukott lányra bús vég vár!”
Kínok szorítják össze szívét,
Bent indulat, mint óra üt,
Hogy a vizek titkos nyögését
Feltörő könny, sírás kísérjék.
Könnyéből csillag képe süt,
Mint szikrák, leperegve reszket.
Jéghideg orcán szikrák forrnak,
Mint hulló, hulló csillag vesznek;
Hol letűnnek, ott fű lehorgad.

Nézd, megrezzent a szirtje szélén
Ruhája rebbenése még
Fehér fodor csak kósza szélén.
Előre szegzi szép szemét. –
Könnyet töröl le most a kéz –
Szökken a láb – ocsúd az ész –
Szemét a váró messze mereszti:
A tó hol nagy hegyekbe dermed,
Hullám kél, szikrát szikra kerget,
Csillámát csillag vízbe veszti.

Mint ha fehér viharsirályt látsz,
Míg sötét fellegen száll át,
Liliom ékíti víz hátát –
Kékségre csepp hószín virágzás –
A tó hol nagy hegyekbe ér már,
Imbolygó folt jő, gyönge fény jár,
Gyorsan közelgő. Percnyi várás,
S már gólyaszárnyalássá lett,
Nem a sirály már, se hószinü csepp:
Vitorla vakít mint fehér jég.
Gyors evezőt fürdet a kékség,
Nyomában hosszú sávok éke.
Arany rózsák a kéklő pásztát
Ég alján, hegyek ívén égve
Rózsás arannyal koronázzák.
„Csónak! jön egyre sebesebben!
Ez ő, ez ő! E tollbokréták,
E fénylő szempár, két szép gyémánt,
E palást!” Palást szirtre lebben.

A csónakos a szirtre, fel,
Szűk ösvényen szalad a parton.
Tűz gyúlt a sápadt lánykaarcon,
S a tölgy mögül, hol ült magában,
Kilép – siet – szalad – szökell –
Már rajta csügg, csügg már nyakában –
„Ó, jaj!” Kigyúlt a holdi fény:
Ki ott áll – nem a drága lény!
A rémült lány ránéz meredten.
„Hol van Vilém?”

                        „Nézd” – így ered
Halk szó, beszél a férfi csendben.
„A tónál vártorony mered
Fák éje fölé; a hószín árny
Kedvese mély tó, e néma lány;
De mélyebb még, mit a vízbe vés
Sugárt az ablak, kés-élnyi rés;
Ott ül Vilém, egy gondolattal szórakozva:
Hogy életét a holnapi nap elorozza.
Megtudván szégyenét, a vétked,
Megölte csábítódat érte –
És atyja vére folyt kezére!
Tette nyomán a bosszú léptet,
A holnapot nem éli túl,
Fejének reggel elfoly a vére,
Nagy rúdon kerék agyára hull,
S a tagjait törik kerékbe.
Így végzi az erdők réme, a szörnyű úr! –
A szégyenéért, vétked miatt,
Élj szégyenülten, vedd átkomat!”

Elfordult. – Már csak a csendje szól.
Lefut a szirten – egy percnyi kor –
A szirtnél ott a csónak,
S repül a csónak – mint gólya röpte lett,
Kisebb és kisebb – már mint hószinü csepp,
S össze mögötte hegyek csukódnak.

Víz öle sötét, hulláma néma lány,
Lazur palást kezd szállni rá;
A tó fölött fehér ruha-árny ragyog, árny,
És körben a táj susogja: „Jarmila!”
S a vizek mélye: „Jarmila! Jarmila!!”

Már késő est van – kora május –
Esti május – szerelmi kor,
Szerelmi zsoltárt gerle szól:
„Jarmila! Jarmila!! Jarmila!!!”



FeltöltőEfraim Israel
KiadóKalligram
Az idézet forrásaHoltak gondolata
Könyvoldal (tól–ig)15-20
Megjelenés ideje

minimap