Machar, Josef Svatopluk: Jarní sonety 04. Sonet nudícího se člověka

Vše je tak staré, opotřebované,
kam člověk okem jenom zavadí…
Šedivá nuda ze všech koutů vane,
a tou se věru život nesladí.

Nadšení, verše, cíl, kam lidstvo plane,
i fráze s prázdným stínem v pozadí,
finesy, jindy pěkně pilované,
i vtip i slzy — všecko provádí

své kotrmelce nejapně a mdle
a staře, staře… Člověk v zoufalosti
s hazardní touhou ždá už budoucnosti:

Ať ničemné, ať jedovaté, zlé,
bez jasu, harmonie, bez všeho, —
jen ať zas přijde něco nového! …
   
   
   
(1892)

Minden elcsépelt, mint kés éle vásik
ahová csak eltéved félszemed...
Mindenfelől szürke unalom ásít
s magára hangolja az életet.

Vers, célok, mi hamu alatt parázslik,
frázisok, üres árnyékhátterek,
fineszek, hajdan nyírva mint a pázsit,
kacaj, sírás — csak cigánykereket

hány minden, minden izléstelenül
s vénen... Az ember kibújnék magából,
kockáztatnál: egy vak jövőbe vágyol,

belé akárha méreg is vegyül,
káoszba, fénytelenségbe borulhat —
csak hozzon újra már valami újat!