Machar, Josef Svatopluk: Jarní sonety 27. Sonet bizarní

    
Mně protiven jsi, bílý měsíci,
s tou hloupě sentimentální svou tváří,
strašidlo hvězdné, věčně bloudící,
ty nepohřbený mrtvý samotáři!

Prý milují tě ještě básníci –
oh, ti snad, kdož též cizím světlem září,
prý těšíš duše láskou nyjící –
tos pravý symbol, měnící se lháři!

Já nenávidím tebe. V jizbu mou
ty záříš září sinou, studenou,
v té chví cos jak puch dálné mrtvoly –

ó já bych strh tu tvář tvou civící
a pohodil jí ve prach v ulici
k hře drobným dětem, když jdou ze školy!
   
   
   
(1892)

Agyamra mész, te sápadt holdkorong,
hülyén érzelgős arcoddal, te álnok,
te kísértetcsillag, mely csak bolyong,
temetetlen remete, holt zarándok!

Mondják, a költő még mind holdbolond –
na persze, az idegen fényt sugárzók;
mondják, kedvelsz oly lelket, mely borong –
a hazug bárdot jól szimbolizálod!

Én utállak. Szobámba beveszik
magukat kriptaszínű fényeid,
s távol hullaszagú is vagy talán –

Tépném le azt a bámész képedet!
Odavetném, ha jönnek gyerekek:
jó lesz játéknak iskola után!