Jarní sonety 27. Sonet bizarní (Cseh)
Mně protiven jsi, bílý měsíci, s tou hloupě sentimentální svou tváří, strašidlo hvězdné, věčně bloudící, ty nepohřbený mrtvý samotáři!
Prý milují tě ještě básníci – oh, ti snad, kdož též cizím světlem září, prý těšíš duše láskou nyjící – tos pravý symbol, měnící se lháři!
Já nenávidím tebe. V jizbu mou ty záříš září sinou, studenou, v té chví cos jak puch dálné mrtvoly –
ó já bych strh tu tvář tvou civící a pohodil jí ve prach v ulici k hře drobným dětem, když jdou ze školy! (1892) |
Tavaszi szonettek 27. Bizarr szonett (Magyar)
Agyamra mész, te sápadt holdkorong, hülyén érzelgős arcoddal, te álnok, te kísértetcsillag, mely csak bolyong, temetetlen remete, holt zarándok!
Mondják, a költő még mind holdbolond – na persze, az idegen fényt sugárzók; mondják, kedvelsz oly lelket, mely borong – a hazug bárdot jól szimbolizálod!
Én utállak. Szobámba beveszik magukat kriptaszínű fényeid, s távol hullaszagú is vagy talán –
Tépném le azt a bámész képedet! Odavetném, ha jönnek gyerekek: jó lesz játéknak iskola után!
|