Machar, Josef Svatopluk: Podzimní sonety 19. Sonet o dějinách sonetu

Vlastenci staří, již už dávno leží
pod deskou v klínu mohyly,
své staré znělky v potu, trudu, stěží
a nemotorně robili.

Kdož přišli potom, dvoje čtverospřeží
si rýmů nejdřív v papír vstavili,
však jak v ně práskli, rýmy běží, běží,
až pasažéra – jádro – ztratili.

A pozděj sonet byl jak výstřel z děla:
vyrazil kouř, a rána zaduněla,
zda ostře – slepě, – pro kouř nevíš už.

Moderní sonet nyní jest jak nůž,
vyletne z pochvy, v modro zahrává,
a když se tkne, do krve řezává.
   
  
   
(1892)

A régi honfiak, kik már rég lent a sírnak
ölén a deszkán nyugszanak,
szonettet görcsösen, izzadva írtak:
súlyos, ügyetlen sorokat.

Majd két négyesfogat feszült papírnak:
kétszer négy rím, azt írd, az az alap.
Suhintsz s már nyargal mind és nem is izzad –
s az utas lemaradt, üres a bak.

A szonett később mint az ágyú: roppant
füst tört elő s dicső lövése robbant;
talált-e, nem-e – elfedé a füst.

A modern szonett: kés az, szín ezüst.
Hüvelyéből kijár, kékes olyik,
s ha húst ér, vörös lesz, mert vér folyik.