Seifert, Jaroslav: Bachův koncert

Nikdy jsem zrána dlouho nevyspával,

probouzely mě ranní tramvaje

a často i vlastní verše.

Vytáhly mě z peřin za vlasy,

přivlekly k židli,

a sotva jsem si promnul oči,

donutily mě psát.

Připoután sladkou slinou

ke rtům jedinečné chvíle,

na spásu bídné duše své

jsem nemyslil,

a místo věčného blaženství

toužil jsem po rychlém okamžiku

prchavé rozkoše.

Marně mě zvony zvedaly ze země,

držel jsem se jí zuby nehty.

Byla plna vůní

a dráždivých tajemství.

Když jsem se v noci podíval na nebe,

nebe jsem nehledal.

Spíš jsem se děsil černých děr

někde na konci vesmíru,

které jsou ještě strašnější

než samo peklo.

Zaslechl jsem však zvuky cembala.

Byl to koncert

Johanna Sebastiana Bacha

pro hoboj, cembalo a smyčce.

Odkud zazníval – to nevím.

Ale ze země to nebylo.

Ačkoliv jsem neokusil vína,

trochu jsem vrávoral

a musil jsem se zachytit

vlastního stínu.