Seifert, Jaroslav: Věnec sonetů V

Z těch nubudu, kdož opouštějí
buď ze strachu či přemíry
zoufalství, nebo z nevíry
i to, zač mnohý děkuje jí.

Za skývu chleba, jež nám zbyla,
když rezivěl nůž na střence,
za trochu vody v kropence,
která nám ústa pokropila.

A šáteček, jenž zamává tu,
víc možná někdy slíbí mi
než všechny vlajky cizích států.

Čtu verše jen svým čtyřem stěnám,
hodina zlá je, těžko je nám,
budu tu čeka s mrtvými.