Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Svĕtla, Karolina: Frantina

Svĕtla, Karolina portréja

Frantina (Cseh)


I selce byl ten lomoz, který jindy tuze ráda snášela, dnes nějak nepříjemný. Nepouštěla se do žádných hovorů, nesmlouvala s lidmi, hodila jim za zboží, co si řekli; spěchala domů. Nestačil jsem nakoupené věci ani z rynku odnášet do kočáru našeho, který jsme nechali stát u té velké struhy hned, kde se z našich hor do města přichází. Ale i tam dosahoval ten Babylón; měl kočí co dělat, aby koně udržel; až tam bylo slyšet smlouvání a hádání se lidí, pokřikování bab, které chválily a do nebe vynášely sušené ovoce, loňské močené okurky*, pečená jelita, jitrnice, housky; i tam se ještě ozývalo bučení koz a krav, které čekaly na kupce, vřeštění dud, hučení bukálů, břinkání houslí a harf i zpěv toulavých muzikantů, kteří před hospodou všecka svoje umění najednou provozovali. Inu, soudný to byl jedním slovem tenkráte den.
Právě jsem hospodyni ohlásil, že se již do kočáru nevejde ani arch papíru, nercili ještě my dva, že jsem tedy poslal kočího napřed domů a my že musíme pěšky; tu se strhl po rynku náhle takový jekot, až vlasy na hlavě hrůzou vstávaly a člověk všechen leknutím zkameněl. Dlouho jsme stáli oba celí bledí a nevěděli jsme, co se děje, oč se jedná, zda byla kde spáchána nějaká vražda, či vznikl-li snad požár, než nám zmatené a vzteklé volání, pořád více a hlasitěji k nám se blížící, vyjevilo, co se stalo. Brzo zaznělo i vedle nás; opakovalo kolem na sta zlostí chraptivých hrdel a hněvivě se chvějících úst: „Proklatí vaiskoufři**, bijte je, zabte je!“ a sto rukou se chopilo ta lokte, ta váhy, ta železného závaží, ona nějaké dřevěné míry, a všecky hrozebně se napřáhly a množství, plno nedočkavé mstivosti, se rozstouplo. I objevilo se v ulici nechané najednou klubko lidí mezi sebou se rvoucích, dva a dva silní mužové, jak vidno kupci, drželi v pěstech vždy po jednom chlapíku, na němž byl oděv všechen již rozedrán a tvář i tělo jedna rána krvavá. Zoufale se vězňové bránili, hlavou do věznitelů trkali, nohama je kopali, zuby je popadali, kde mohli. Ale nebylo jim jejich bránění nic platno, vlekli je od krámu ke krámu a každý kramář se natáhl a dal jim svým nástrojem, co v něm síly bylo, ránu, kam padla, tam padla, málo toho dbal. A všichni okolostojící křičeli z plného hrdla: „Jen více, jen ještě více, bijte je, zabte je, proklaté ty vaiskoufry, aby měli poctiví lidé jednou před nimi pokoj!“
Teď není o vaiskoufřích nic slyšet, ale není tomu ani celých třicet let, co v našich horách pominuli. Byli to takoví lidé, co chodili na jarmarky krást, ale s dovolením. Ohlásili se den před jarmarkem na radnici a položili tam nějaký poplatek pánům. Páni dali, než jarmark se započal, policajtem vybubnovat, že budou na jarmarce vaiskoufři, aby si dal každý na kapsy a zboží pozor, a od té chvíle mohli si své šejdířství provozovat a měli ochranu zabezpečenou. Jestli kramáři některého při krádeži přistihli, lapli a od krámu ke krámu vedli, aby mu každý dal, co mu patří: ihned k tomu se přihrnuli policajti, zlosyna jim vyrvali, na radnici odvedli, nikoliv však, aby byl potrestán, nýbrž aby ho - zadními dvířky zas pustili.
Tak se stalo i dnes. Právě dotrhli s vaiskoufry ke krámu, vedle něhož jsme stáli, tu celý šik policajtů mezi lidmi se prodral, zlodějů se uchopil, těm, kdož je drželi, vší moci je vyrval, načež je obstoupli a k radnici s nimi se obrátili.

* kyselé
** Všemožně, avšak marně jsem se snažila dopíditi se pro tyto lidi názvu českého, i abych více a podstatnějšího o nich se dověděla, než co od ještědských starých občanů jsem slyšela, kteří ještě s nimi na jarmarcích v Osečné, v Dubě, v Turnově a v Jičíně se setkávali (v Jičíně jim prý říkali „rybníčkáři“). Nikde o nich se neděje v městských knihách zmínky. Jedna z našich v oboru tom autorit, lan rýtíř z Plačků se domnívá, že privileje vaiskoufrů se snad opíraly o nějaké staré plenné právo, které časem v zapomenutí přišlo.



KiadóČeskoslovenkský spisovatel, Praha
Az idézet forrásaKarolina Svĕtla: Frantina, p. 150-152.

Frantina (Magyar)


Az asszonyomnak ma valahogy terhére volt ez a zsivaj, holott korábban szerette. Nem elegyedett beszédbe senkivel, nem alkudozott, csak leszámolta a pénzt, amennyit mondtak; sietett haza. Alig győztem az összevásárolt holmit felrakni a kocsira, amelyet annál a hasadéknál állítottunk le, ahol a hegyi út a városba kanyarodik. De még ide is elért a bábeli hangzavar; volt mit tennie a kocsisnak, hogy nyugton tartsa a lovakat; egész idáig elhallatszott, az alkudozás, civakodás, kofák kiáltozása, amint a mennyekig dicsérték a szárított gyümölcsöt, a tavalyi savanyú uborkát, a sült, véres és májas hurkát, a cipókat.; ide hallatszott az új gazdára váró tehenek bőgése, kecskék mekegése; duda rikoltott, hegedű cincogott, hárfa zengett, a vándormuzsikusok énekeltek, minden tudásukat felvonultatták a kocsma előtt. Egyszóval valóságos ítéletnapja volt.
Éppen jelentettem a gazdasszonynak, hogy a kocsira már egy gombostű sem fér fel, nemhogy mi ketten, s ezért hazaküldtem a kocsist, mi pedig majd gyalog megyünk, amikor hirtelen iszonyú kiáltás hallatszott, hogy minden hajunk szála égnek állt, kővé dermedtünk a rémülettől. Sápadtan álltunk jó darabig, fogalmunk sem volt, mi történt; talán megöltek valakit, vagy tűzvész tört ki; ám ahogy a zavaros és dühös kiáltások egyre erősebben hallatszottak, és közeledtek felénk, kiviláglott, mi történt valójában. Hamarosan körülöttünk is megjelentek. Száz meg száz dühtől rekedt torok; haragtól remegő száj kiáltozta: „Átkozott tolvajok! Üssétek, verjétek őket!” És száz kéz kapott méterrúd, vassúly és famérce után, és fenyegetőn fölemelték, majd a bosszúvágytól lihegő tömeg kettévált. Az így keletkezett keskeny úton dulakodó csoport tűnt fel: két-két erős férfi, láthatólag kereskedők, egy-egy rongyos ruhájú, merő vér férfit vonszolt. A rabok védekeztek, ahogyan tudtak: fejjel öklelték, lábukkal rugdosták, fogukkal harapták rabtartóikat. De minden hiába, sátorról sátorra hurcolták őket, és minden kereskedő fölemelte szerszámát, és teljes erejéből ráhúzott a bűnösre; ahol érte, ott érte az ütés. A bámészkodók pedig dele torokból üvöltöttek: „elég, még, üsd, vágd, nem apád, átkozott tolvajai! Hadd legyen egyszer már nyugtunk tőlük!”
A vásári tolvajokról manapság már alig hallani, pedig még harminc esztendeje sincsen, hogy eltűntek a hegyekből. Hivatásos tolvajok voltak ők, s a vásárokon hatósági engedéllyel loptak. A vásár előtti napon jelentkeztek a városházán, s fizettek az uraknak egy bizonyos összeget. A vásár kezdete előtt az urak kidoboltatták, hogy tolvajok lesznek a vásáron, tehát mindenki ügyeljen a zsebére meg a holmijára; ettől a pillanattól kezdve a tolvajok szabadon garázdálkodhattak, védelmük biztosítva volt. De ha az árusok valamelyiküket lopáson érték, sátorról sátorra hurcolták, hogy mindenki megadhassa nekik, ami járt: ám gyorsan megjelentek a hatóság emberei, kiszabadították a gazfickót, és a városházára vitték, de nem ám azért, hogy megbüntessék, hanem hogy a hátsó ajtón elengedjék.
Ez történt ezúttal is. Éppen ahhoz a sátorhoz hurcolták a tolvajokat, amelyiknél álltunk, amikor egy csomó fegyveres törtetett az emberek közé, megragadták a tolvajokat, erővel kirángatták fogvatartóik kezéből, és közrefogva őket, a városházára indultak.


KiadóMadách, Bratislava – Európa, Budapest
Az idézet forrásaKarolina Svĕtla: Frantina, p. 164-166.

minimap