Vaculík, Ludvík: Ale to je jiná otázka

Bývají úvahy o literatuře: jaký má smysl či dokonce úkol. – Ona nemůže mít úkol jiný, než jaký svému osobnímu psaní dávají její podílníci. A vemte si to od Bajaji po Viewegha, tam nebude jedna definice. Jednu definici má očekávání: tomu očekávání se říká úkol.
Měli jsme dvě období, kdy literatuře byl ukládán úkol: byl náhradní. Myslím, že poprvé je zas doba, kdy literatura – od člena ke členu – má svobodnou úlohu, jakou kdo z autorů cítí. Odečítám případy, kdy krásná literatura má autora jenom dobře živit. I s presumpcí dobrého úmyslu můžeme někdy počítat spíše škody.
Jaká je naše mladší literatura, to nemohu říct. Znám z ní jen malý díl. Ale i z toho myslím si něco o její povaze. Většinou z ní vnímám upozornění až výstrahu pro sebe. Teď mám rozečteného Topola Kloktat dehet. Autor je mi sympatický a je to výborně napsaná kniha. Ale čtu ji nerad, chci mu ji přečíst, ale nelíbí se mi, co se v ní děje. Četl jsem Tobiáše Jirouse: ať píše, jak chce, píše o škaredém životě. A já už nechci číst o lidech, jimž se vyhýbám, s jakými nemluvím. Ale zdá se mi, že tato mladá literatura rozmnožuje ošklivosti: ty se ovšem snáze píší. Lepší případ: Eva Hauserová Blues zmrazené kočky. Je to zajímavé i dobře napsané, ale já mám jeden předsudek, správný: nerad čtu v pražské řeči. Od čeho pochází název krásná literatura, slovesné umění? Hauserová má ovšem ke svému způsobu důvod: je to vyprávění jednoho člověka druhému, a spisovně nikdo nevypráví. Jenže zase škoda: ona svůj život vypráví psychiatrovi. To je špatná zpráva, dobře napsaná.
Je otázka, co je dobrá kniha. Mne znechutil kdysi Céline, ale to byla taková úchylka, nelibá, nebyl jsem sám. Mám takový předsudek, správný, že dobrá kniha má člověka smiřovat, těšit, obracet jej užitečně k němu. Ať je třeba nebezpečná, dramatická, ale i dobrý rodokaps končil odhalením zrádného šerifa.
Já bych nemohl být porotcem v oboru krásné literatury. „Je to dobře napsané, ale škaredé,“ hlasoval bych. Mám na to přirovnání: vezměte si slavného holandského malíře. Dílo mistra, ale když je na jeho obraze rozpatlaný uzenáč, fuj!
A teď co náš Alexandr Kliment. Chtěl jsem nakreslit pozadí, na němž se rýsuje jeho figura. Pravda je, že už dřív jsem se ptal, jaký on je to zjev, čím je osobitý. Pominu jeho Marii, která byla dílem, jež napsáno být muselo, a měla zvláštní, nezvyklé rysy. To další napsáno být nemuselo, to Alexandr napsat chtěl. Ba kdoví, proč se to při dělení jeho duševních buněk vyvinulo takto: vždyť on mohl být něčím jiným. Třeba malířem? Ano, některé jeho povídky jako by byly napsány na plátno v rámu – v plenéru nebo v zátiší pokoje. Postavil se před stojan a... – já to raději napíšu. Chtěl si psát. On si potěšení nebo jiné fajnové pocity rozpěstovává. Ví, co dělá, ale i kde a kdy to dělá. Pro pořádek, ale i z estetického smyslu pro kompozici bere v úvahu okolní svět. Chce být spravedlivý: Myslím si a píšu toto, ale já vím, že je to částka všeho.
Pokusil jsem se to prokázat na jeho knížce Šťastný život. To je příběh hospodského řezníka, jenž o sobě říká: „Když se koná zabijačka, zabíjím. Mám sady kvalitních nožů a věrnou ocílku z minulého století. Ocílku jsem dostal od kamaráda v Praze. Má zajímavou historii, ta ocílka. Praha ovšem taky.“ – Dále: „Ocílka musela se jevit jako nebezpečná zbraň. Vypadala jako bajonet z první světové války. V první světové válce padlo dvacet milionů lidí.“ Autor se stará, abychom si jako on vykládali příběh přes jeho obrys. O manželství praví: „Chyba, která trvá tolik roků, je ještě chyba? Je to náš život. Omyl je stát, církev, válka, revoluce, majetek. Manželství není žádný princip, je to čtyřiadvacet hodin denně. A jedna navíc. Jedna navíc. Navíc přišlo prudké jaro s květy a vyrazil eremus v šířce plotu.“ – A dále: „Všeho nechám a okamžitě jdu vařit. Bílou zástěru, andělskou čepici, a do kuchyně. Talíře jak úplňky na mrazivém nebi vidím létat od východu na západ. Širá, slavná Rus. Vznešené, bohaté Německo. Pod srdcem začnu na klíně loupat brambory z Českomoravské vysočiny.“ Našeho hospodského dráždí celý svět, on na něj vzpomíná a někdy se i jeho hospoda dostane jen do vedlejší, vsunuté poznámky: „Když jsem byl malý a nechtělo se mi spát, prosil jsem maminku nebo Mildu a Vildu, aby mi vyprávěli. Většinou se jim vyprávět nechtělo. Říkali mi, abych si počítal ovečky, že usnu – určitě dřív. Znát počty je pro hospodu velká výhoda.“
Náš Alexandr by měl odkud brát látku i literární právo reformovat svět, pošklebovat se, vychovávat. Ale to všechno ho odpuzuje, protože, napadá mi, zlo, jež chceme potírat, diktuje nám práci... Zvolil jiný způsob, jak v takovém světě žít: uspořádat si duši tak, aby s tím, i se mnou, vydržela. Tento způsob nám nabízí. Záleží ovšem také na tom, jací jsme. Ale to je jiná otázka.