Vrchlický, Jaroslav: Z písní poutníka

Jak jdu lesem, polem sám,
cítím, že již umlkám.
Květem zvadnu,
plodem spadnu
s žití stromu v náruč tmám.

Málo vrozený jen cit
brání se, chtěl dál by žít,
zbytek mízy,
dost snad ryzí
chtěl by rašit, na květ mít.

Co tak o tom květu sním,
za sebou zrak zlobný zřím:
„Chudý kvítek,
smutný zbytek
staré slávy, co jen s tím?

Než být jiným v žert a smích,
dovol, Pane, abych ztich',
při mém díle
v plné síle
aby posel tvůj mě stih'!"