Esti kérdés (Magyar)
Midőn az est, e lágyan takaró fekete, síma bársonytakaró, melyet terít egy óriási dajka, a féltett földet lassan eltakarja s oly óvatosan, hogy minden füszál lágy leple alatt egyenessen áll és nem kap a virágok szirma ráncot s a hímes lepke kényes, dupla szárnyán nem sérti a szivárványos zománcot és ugy pihennek e lepelnek árnyán, e könnyü, síma, bársonyos lepelnek, hogy nem is érzik e lepelt tehernek: olyankor bárhol járj a nagyvilágban vagy otthon ülhetsz barna, bús szobádban, vagy kávéházban bámészan vigyázd, hogy gyujtják sorban a napfényü gázt; vagy fáradtan, domb oldalán, ebeddel nézzed a lombon át a lusta holdat; vagy országuton, melyet por lepett el, álmos kocsisod bóbiskolva hajthat; vagy a hajónak ingó padlatán szédülj, vagy a vonatnak pamlagán; vagy idegen várost bolygván keresztül állj meg a sarkokon csodálni restül a távol utcák hosszú fonalát, az utcalángok kettős vonalát; vagy épp a vízi városban, a Riván, hol lángot apróz matt opáltükör, merengj a messze multba visszaríván, melynek emléke édesen gyötör, elmúlt korodba, mely miként a bűvös lámpának képe van is már, de nincs is, melynek emléke sohse lehet hűvös, melynek emléke teher is, de kincs is: ott emlékektől terhes fejedet a márványföldnek elcsüggesztheted: csupa szépség közt és gyönyörben járván mégis csak arra fogsz gondolni gyáván: ez a sok szépség mind mire való? mégis csak arra fogsz gondolni árván: minek a selymes víz, a tarka márvány? minek az est, e szárnyas takaró? miért a dombok és miért a lombok s a tenger, melybe nem vet magvető? minek az árok, minek az apályok s a felhők, e bús Danaida-lányok s a nap, ez égő szizifuszi kő? miért az emlékek, miért a multak? miért a lámpák és miért a holdak? miért a végét nem lelő idő? vagy vedd példának a piciny füszálat: miért nő a fű, hogyha majd leszárad? miért szárad le, hogyha újra nő? Az idézet forrása | http://mek.oszk.hu |
|
|
Večerní otázka (Cseh)
Když soumrak náhle mávne nad světem
svou přikrývkou, svým černým sametem
a jako chůva, celá úzkostlivá,
postupně pod ni naši zemi skrývá
tak hebce, že se stéblo ani dřík
nepohne na jediný okamžik
a nezvrásní se ani plátky květu,
neposkvrní se duha na křídlech
motýlů, již si po svém křehkém letu
hoví v té roušce něžné jako dech,
dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,
tak vláčný, že ho ani necítíš,
i kdybys vyhledal v té hodině
svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,
seděl si v kavárně a hleděl ven
na slunce pouličních luceren,
psa po boku, se díval k měsíci,
ve křoví mhouře unavené oči,
nebo jel po vyprahlé silnici
a na kozliku podřimoval kočí,
prožíval závrať v kupé expresu,
na lodi kolébavých otřesů,
toulal se městy jen tak nazdařbůh,
z nároží obdivoval jejich ruch,
třídy, jež mizí do úběžníků,
dvojřad lamp na okraji chodníků,
anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí
v opále lesků všechny plameny,
proplakal by ses do pradávné doby
a zavzpomínal sladce zmatený
tou divotvornou lampou starých časů,
v níž je i není bohatství a tíže,
jež nikdy nezůstane bez ohlasu,
zavzpomínal a hlavu schýlil níže
k podlaze z mramoru, co zrcadlí
svět s jeho půvaby i lákadly,
stín bázně by se vloudil do úžasu.
K čemu je hledět na takovou krásu,
pomyslíš si ty, osiřelý tvor,
k čemu je mramor, voda hebce vláčná,
soumraky, stromy, sametová mračna,
plující za obzor, i věnce hor,
brázdy vod neoseté hospodáři,
příliv i stoka, oceán i kal,
oblaka, Danaovny s tesknou tváří,
Sisyfův balvan slunce, jež nám září,
hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?
K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra
věčného času, který neumírá,
anebo pohleď na mez, na úval,
na útlý stonek, za noci i za dne
roste, proč roste, zanedlouho zvadne,
ale proč zvadne, poroste-li dál?
Az idézet forrása | 1982, Velká generace. Básníci Nyugatu, Odeon, Praha |
|