Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Déry Tibor: Kedves Bópeer…!

Déry Tibor portréja

Kedves Bópeer…! (Magyar)


A világ körülöttem elnémulóban van, fiam. Nagyothallok, s ezért nem veszem ki a beszédét? Vagy csuklóm fölé hajolva, túlságosan figyelek a magam érverésére, mely oly hangosan szól, hogy megsiketülök minden más hangra? Nyugtalanító jelenség, fiam, a kezdődő szenilitás jeladása. Az író csak addig író, amíg befelé figyelve, a saját alkata akusztikai jelenségei mögött a világ hangját is meghallja. Ha ez elnémul benne, megette a fene az egész hangversenyt. Az öregedő ember egyre több hiánnyal van kibélelve, amelyeket mind ritkábban tud házon kívül pótolni: ezért lesz egyre lebegőbb és magányosabb. A tapasztalatok már nem érdeklik, eleget szerzett belőlük hosszú élete folyamán, nem is hiszi, hogy van új a nap alatt, de még fölötte sem. Így hát inkább magába burkolódzik: siketül, vakul. S hogy mégis legyen valami szórakozása, végül felszáll Illés tüzes szekerére, amely a hathatatlanság téveszméjével csábítja. Egyre magasabbra, egyre messzebb a kihűlő és elnémuló Földtől! Érted?
– Értem, édesapám.
– Lehet – mondtam. – Ezek szerint talán a szerepet is érted, amelyet betölteni hívattál. Fiatalságod közvetíteni fog siketségem és a világ között.
– Ezer örömmel, édesapám. Amennyire tehetségemtől telik. De úgy látom, édesapámnak egyelőre még tökéletes a hallása.
– Az öregember csak egy fél férfi – folytattam rövid szünet után, mely alatt azon gondolkoztam, vajon megittam-e reggel a hashajtó teámat. – A másik felét te vagy kipótolandó, fiam. Ebből megértheted, hogy férfiszámba veszlek, és meg fogom hallgatni, legalábbis minden valószínűség szerint, tanácsaidat és figyelmeztetéseidet. Elsősorban arra a salakra figyelj, mely vénségére minden emberben összegyűlik, szenvedélyeinek ellobbanása után. Az életünk során lefojtott vágyak nem fulladnak be nyomtalanul, az úgynevezett civilizáció ránk kényszerített önfegyelme is utolsó pillanatig megfekszi a gyomrunkat. Így felhívom figyelmedet, s te majd esetenként az enyémet, arra a meglepő felfedezésre, hogy irigy vagyok. Hogy mire vagyok irigy, nem tudom. Figyelmeztess továbbá a…
De hirtelen eluntam magam.
– Majd máskor folytatjuk, fiam – mondtam. – Most vonulj vissza a szobádba, fáradt vagyok.
– Egy percet kérek még, édesapám – mondta Tamás. – Még nem felelt arra a kérdésemre, hogy itt lakhatom-e.
– Már miért ne lakhatnál itt?
– Nem vagyok egyedül, édesapám.
– Akárhogy nézlek, csak egy személyt látok magam előtt – mondtam értetlenül, nyilván mert már másutt, azaz a munkámon járt az eszem.
– Megházasodtam, édesapám!
– Azt nem! – mondtam azonnal. – Azt nem!
Mondtam, de lehet, hogy üvöltöttem. Az íróasztal mögött álltomban éreztem, hogy egy különös metamorfózison esem át: az ókori szfinxi keverékhez hasonlatosan, prófétai fejem alá egy vérszomjas kispolgári altest képződött. – Azt nem! – üvöltöttem.
Tamás rám nézett. Alighanem azt hitte, hogy a fentebb megtárgyalt jelképes süketségemet fülemnek tényleges megsüketülése követte, mert közelebb lépett hozzám, s felém hajolt. – Félreértett, édesapám – mondta jó hangosan. – Nem azt a szándékomat jelentettem be, hogy megházasodom, hanem a tényt, hogy megházasodtam.
– Kizárt dolog – üvöltöttem.
– Egy hónappal ezelőtt, Genfben.
– Kizárt dolog – ismételtem üvöltve.
– Hogy Genfben kötöttük meg a házasságot?
– Kizárt dolog.
– Nagykorú vagyok, édesapám.
– Nincs isten! Igaz, hogy az amúgy sincs.
– Egy magyar lányt vettem feleségül, édesapám.
– Azért hozattalak haza, hogy legyen egy férfi a háznál.
Tamás még közelebb lépett. – Hát itt vagyok.
– Nem vagy itt – üvöltöttem.
– Attól, hogy házas vagyok…
– Annyira azért ne légy férfi! – üvöltöttem. – Nem veszem tudomásul.
– Mit nem vesz tudomásul, édesapám?
– És Zsófi sem – üvöltöttem.
– Mit?
– Azért hozattalak haza, hogy gyámolom légy, s nem hogy fehérmájú nőkkel népesítsd be a házamat.
– Szolgálatára vagyok édesapámnak, de…
– Nem kívánok több nőt magam körül – üvöltöttem.
– Ahogy parancsolja, édesapám.
– Apagyilkos – üvöltöttem. – Férfiba fojtott Goneril!
– Tessék? – kérdezte Tamás.
Nem ismerte Shakespeare-t. Műveletlensége nem háborított fel, megnyugtatott. – Nem veszem tudomásul – üvöltöttem.
Tamás rám nézett, majd meghajolt, szótlanul elindult az ajtó felé. – Szövettani összeférhetetlenség! – üvöltöttem utána, de már mértékletesebben. Megfordult.
– Nem értem – mondta.
Elcsöndesülőben, talán az emlékek nyomása alatt: – Köztem s a nők között szövettani összeférhetetlenség lépett föl… Lépett föl újabban – tettem hozzá a pontosság kedvéért.
Tamás lesütötte a szemét. – Szomorú szívvel veszem tudomásul édesapám elhatározását – mondta szabatos textilmérnöki modorában –, s elköltözöm hazulról. Egyébként nem ez lesz az első eset családunkban – tette hozzá mosolyogva. – Édesapám elbeszéléséből tudom, hogy édesanyám is szülei ellenkezése, sőt tilalma ellenére ment férjhez magához.
– Hol az a nő? – kérdeztem.
Egy héttel a fenti beszélgetés után érkezett meg Pestre. Apja még a háború előtt Debrecenből vándorolt ki Svájcba, itt egy textilgyárba nősült be – aha, textil! –, de házában magyar szakácsnő főzött, s magyarul beszéltek. Hogy miért, elfelejtettem, Lehet, hogy apósa is magyar volt? Külföldön az egy nemzetből kivándoroltak rendszerint úgy tapadnak egymáshoz – ha nem szégyellik hazájukat – mint egy jól megírt mondat szavai; tán azt hiszik, hogy csak együttesen van értelmük. Catherine – kit a továbbiakban majd Katinak nevezünk – hiba nélkül, sőt szépen beszélt magyarul, még messzi debreceni eredete is átszivárgott hangsúlyaiba.
– Kezicsókolom, papa – mondta már az ajtóban, mikor Tamás a repülőtérről jövet bekísérte a szobámba, bemutatkozásra. Íróasztalomnál ültem, hátrafordultam. Nem látszott meg rajta a hosszú út fáradalma; vagy már megfürdött, átöltözött volna? Szobájukhoz, az emeleten, külön fürdőszoba szolgált. Fehér pantallóban volt, meggyszín pulóverrcel.
– Papa? – mondtam. – Tudtommal nem vagyok a papája, kisasszony.
Kati felém jöttében hirtelen megtorpant, megállt három-négy lépésnyire az íróasztalomtól. Elpirult, a nyaka is. Tamás átölelte a vállát, újra felém indította. Mögöttük, az ajtórésen át, benyúlt Zsófi vastag, vörös orra.
– Emlékeztetem édesapámat, hogy Kati már nem lány – mondta Tamás tisztelettudóan, de nevetve. – Egyhónapos házasok vagyunk.
– Az semmit sem jelent – mondtam.
Szép nő volt; amennyire meg tudtam ítélni, arányosan tagolt, értelmes testtel, ez még jobban felbosszantott. Ha legalább szemüvegre szorult volna! … de a szeme is hibátlanul csillogott. Az egész nyúlánk jelenség könnyűnek látszott, mint egy elejtett megjegyzés, mely csak egy idő múlva, a tudat mélyére érve, érezteti súlyát.
– Hogy szólítsa édesapámat? – kérdezte Tamás.
– Egyelőre sehogy se – mondtam. – Majd én szólítom, ha szükségét érzem. Hány éves, kisasszony?
– Tizenhét múltam, mon cher beau-père – mondta Kati. Lesütötte szemét, de karcsú, lányos nyakán láttam, hogy a rekeszizma nevet. Persze, ez is bosszantott. – Gyerek már van, kisasszony? – kérdeztem.
– Nincs, édesapám – mondta Tamás.
– Útban sem?
– Sem – mondta Kati határozottan. Zsófi, aki eddig csak az ajtórésben szorongott, most betüremkedett a szobába. – Hisz csak az hiányozna – morogta halkan, de úgy, hogy valamennyien meghallhattuk. – Gyerek?… Már megyek is nyugdíjba. Négy személyre dolgozzak ezzel a fájós derekammal? …
– Nem vagyunk bogarasak, kisasszony, csak önfejűek, mint általában az öregemberek – mondtam, fél szememet Zsófira vetve, majd Katit méregetve, aki tanácstalanul nézett rám. – Ezt vegye számításba, ha családi körünkben óhajt élni. – Qu’ est ce que c’ est que bogaras? – kérdezte Kati Tamástól. – Aki azt hiszi, hogy a bogarak csípik – feleltem. – Tisztelt szülei nem viszketegek?
– Ritkán, mon cher beau-père – mondta Kati, s már újra kacagott. Ború és nevetés oly gyorsan váltogatta egymást lányos kedélyében, mint magyar szavai francia gondolatait. A könnyű nevetését kedveltem meg legelőször, amikor később – jó idő elteltével már meg tudtam neki bocsátani, hogy nő, s közel – vagy közelebb – engedtem a szívemhez. De egyelőre – öreg korom Thermopiléjében – visszavertem minden támadását. – Egyik rigolyánk, melyet üreg barátnőnk, Zsófi is oszt – mondtam a nőnek, fél szemmel Tamást figyelve –, hogy nem szeretjük a szép nőket, sem feleségnek, sem menynek nem találtatnak alkalmasnak. Például: egy gyöngébb minőségű hölgy előtt nem szégyellném, hogy csöpög az orrom, vagy ha most még nem csöpög is, de belátható időn belül csöpögni fog. Maga, kisasszony, majd tapintatosan félrenéz, ami már most, rágondolva is idegesít, szép nőről lévén szó. Továbbá: fázékony vagyok, s tavasszal, ha kimegyek a kertbe, Zsófi barátnőm kopott, fekete berliner kendőjét terítem a vállamra, ami Önt fogja idegesíteni, s visszahatólag, gellerben engem is. Folytatólag: csak a napsütést szeretem, s ha beborul, nem lehet velem szót váltani. Ha maga mindezt – s a vastagjáról még nem szóltam – méltányolni tudná a kis csibeeszével, akkor én magát koravénnek minősíteném, ami viszont még jobban elidegenítene magától.
Tamás arcán láttam, hogy pokolian mulat; ezen meg én csodálkoztam el, nem tételezvén fel benne ennyi ravaszságot. – Mais il est charmant – kiáltotta a kislány, s Tamást, ki utánanyúlt, félretolva az útjából hozzám szaladt. Már elkéstem, nem tudtam felállni a karosszékemből. Átölelte a nyakamat, francia szokás szerint jobbról-balról arcul csókolt, majd a kezem fölé hajolt, azt is megcsókolta. – Mon cher beau-père, vous êtes charmant.


KiadóSzépirodalmi Könyvkiadó, Budapest
Az idézet forrásap. 102-110.

Mily Papá (Cseh)


Tomáš vystudoval na textilního inženyra. Řekl, že v Ženevě dokončil dvouletý studijní běh a zeptal se, jestli může bydlet u mne.
“Kde jinde bys bydlel?“ zeptal jsem se. “Byt je velký dost, dva mládenci se sem vejdou.“
“Jenomže . . .,“ řekl Tomáš.
Zřejmě jsem to jeho “jenomže“ přeslechl. “Zavolal jsem tě domů,“ řekl jsem, “protože potřebuji ozvěnu. Doufám, že oceníš význam takové role.“
“Vynasnažím se, tatínku.“
Zdálo se mi, že z mé otázky dost jasně nevyplývala vyzývavost, kterou jsem do ní narafičil. Požehnaná dobrá duše, říkám si.
“Abychom si rozuměli, chlapče,“ řekl jsem. “Já nepotřebuji pouhé tvoje pochopení, i když ani to nemůže uškodit rozmaru takového starce, zvlášť když je jenom hrané a lze je přijímat jako znamení lásky a ohleduplnosti. Nezavolal jsem tě domů ani proto, abys za mnou chodil s kapesníkem a utíral starému tátovi, co mu kape z nosu anebo z úst. Ani ne kvůli Žofce, která, jak se zdá, nemíní zemřít dřív, dokud tě ještě jednou nenakojí z prsů vzpomínek.“
“Rozumím, tatínku.“
“Dejme tomu,“ řekl jsem. “Doufejme, že i tomu ostatnímu. Svět kolem mne nějak utichá, chlapče. Nedoslýchám a snad právě proto neslyším, co se mluví. Nebo jsem se snad sklonil k zápěstí a až příliš jsem se zaposlouchal do vlastního žilobití, které zní tak hlasitě, že jsem ohluchnul ke všem ostatním zvukům? Chlapče, znamení počínající senility je zneklidňující jev. Spisovatel je spisovatelem jen do té chvíle, dokud za akustickými jevy svého organismu slyší i hlas světa. Když v něm umlkne, jde celý ten koncert k čertu. Stárnoucí člověk nosí na podšívce čím dál víc nedostatků a dokáže je mimo dům nahrazovat hůř a hůř: a proto se také potácí víc a víc a je osamělejší. Zkušenosti už ho nezajímají, dost jich za svůj dlouhý život nashromáždil, ba ani to už si nemyslí, že je něco nového pod sluncem a dokonce i nad ním. A tak se spíš zavine do sebe: hluše a slepě. A aby měl přece nějakou zábavu, nasedne nakonec do ohnivého vozu, který ho vábí mylnou ideou nesmrtelnosti. Stále výš, stále dál od vychladlé a oněmělé Země! Chápeš?"
“Chápu, tatínku.“
“Snad,“ řekl jsem. “Takže možná pochopíš i roli, pro kerou jsem tě povolal. Tvé mládí se stane mým prostředníkem mezi hluchotou a světem.“
“Velice rád, tatínku. Udělám, co se dá. Jenom se mi zdá, že máte pořád ještě bezvadný sluch.“
“Stařec je jenom půl muže,“ pokračoval jsem po malé přestávce, při níž jsem uvažoval o tom, jestli jsem ráno vypil svůj čaj proti zácpě. “Tu druhou půlku musíš nahradit ty, chlapče. Z toho pro tebe vyplývá, že tě přijímám mezi muže a vyslechnu, aspoň se vší pravděpodobností, tvé rady a připomínky. Především si dej pozor na strusku, která se v každém člověku na stará kolena hromadí, když dohoří vášně. Vášně, jež v životě potlačujeme, nevyhasínají beze stopy - sebekázeň, kterou nám vnutila takzvaná civilizace, nám do poslední chvíle leží v žaludku. A tak tě upozorňuji, a ty zas budeš případ od případu upozorňovat mne, na ten překvapující objev, že jsem závistivec. Co vlastně závidím, to sám nevím. A ještě mě upozorňuj na...“
Ale pak jsem se znechutil sám sobě.
“Budeme pokračovat jindy, chlapče,“ řekl jsem. “Teď jdi do svého pokoje, jsem unavený,“
“Ještě okamžik, tatínku,“ řekl Tomáš. “Nedostal jsem zatím odpověď, jestli tu můžu bydlet.“
“Proč bys tady nemohl bydlet?“
“Nejsem sám, tatínku.“
“Ať se dívám, jak se dívám, vidím před sebou jenom jednoho člověka,“ řekl jsem nechápavě, asi proto, že už jsem myslel na něco jiného, totiž na svou práci.
“Oženil jsem se, tatínku!“
“To ne!“ řekl jsem hned. “To snad ne!“
Řekl jsem, ale možná, že jsem to zaječel. Jak jsem tak stál u psacího stolu, cítil jsem, že jsem právě prošel zvláštní metamorfózou: podobno pradávnému trupu sfingy, se pod mou prorockou hlavou vytvořilo krvelačné maloměšťácké tělo. “To ne!“ ječel jsem.
Tomáš se na mne podíval. Zřejmě si myslel, že po té obrazné hluchotě, o které jsme mluvili následovala opravdová ztráta sluchu, protože přistoupil blíž a naklonil se ke mně. “Špatně jste mi rozuměl, tatínku,“ řekl pořádně nahlas. “Neříkal jsem, že se míním oženit, ale oznámil jsem fakt, že jsem se oženil.“
“Vyloučená věc!“ ječel jsem.
“Před měsícem, v Ženevě.“
“Vyloučená věc,“ ječel jsem znovu.
“V Ženevě jsme uzavřeli manželství.“
“Vyloučená věc.“
“Jsem dospělý, tatínku.“
“Bůh není! Ten vlastně není tak jako tak.“
“Vzal jsem si za ženu Maďarku, tatínku.“
“Povolal jsem tě domů, aby byl v domě muž.“
Tomáš přistoupil ještě blíž. “Vždyť jsem tady.“
“Nejsi tady,“ ječel jsem.
“Kvůli tomu, že jsem ženatý . . .“
“Natolik zas nemusíš být muž!“ ječel jsem dál. “Já to prostě neberu na vědomí.“
“Co neberete na vědomí, tatínku?“
“A Žofka taky ne!“ ječel jsem.
“Co?“
“Povolal jsem tě domů, abych měl oporu, a ne abys mi zaneřádil dům nenasytnými ženskými.“
“Jsem vám k službám, tatínku, ale . . .“
“Nechci kolem sebe mít víc žen,“ ječel jsem.
“Jak si přejete, tatínku.“
“Otcovrahu!“ ječel jsem. “Ty Goneril, zakletá do mužského těla“
“Prosím?“ zeptal se Tomáš.
Neznal Shakespeara. Jeho nevzdělanost mě nepobouřila, ale uklidnila. “Neberu to na vědomí,“ ječel jsem.
Tomáš se na mne podíval, potom se uklonil a beze slova vykročil ke dveřím. “Histologická alergie!“ ječel jsem za ním, ale už mírněji. Otočil se.
“Nechápu,“ řekl.
Utišil jsem se snad pod tlakem vzpomínek: “Mezi mnou a ženami nastoupila histologická alergie ... Nastoupila teď, v poslední době,“ dodal jsem pro upřesnění.
Tomáš zvedl oči. “Se smutkem v srdci beru na vědomí vaše rozhodnutí,“ řekl exaktním tónem textilního inženýra, “a odstěhuju se z domova. Nebude to ostatně první případ v naší rodině,“ dodal k tomu s úsměvem. “Z vašeho vyprávění vím, že si vás maminka vzala proti vůli a dokonce přes zákaz svých rodičů.“
“Kde je ta žena?“ zeptal jsem se.
Za týden po zmíněném rozhovoru přiletěla do Pešti. Její otec odjel do Švýcarska z Debrecenu už před válkou a přiženil se tam do textilní továrny - aha, textil! - ale měli v domě maďarskou kuchařku a mluvili maďarsky. Proč, to jsem zapomněl. Dost možná, že i jeho tchán byl Maďar. Vystěhovalci stejné národnosti se v cizině zpravidla dávají dohromady - když se nestydí za svou vlast - jako slova dobře napsané věty; myslí si snad, že nějakou hodnotu představují jenom společně. Catherine, říkejme jí nadále jen Katka, mluvila maďarsky bez chyb, ba pěkně a v jejím přízvuku byl dokonce nepatrně znát její dávný debrecenský původ.
“Rukulíbám, tatínku,“ řekla už ve dveřích, když ji Tomáš přivedl z letiště a doprovodil do mého pokoje, aby ji představil. Seděl jsem u psacího stolu - otočil jsem se. Nebyla na ní patrná únava z dlouhé cesty; či už se snad vykoupala a převlékla? K jejich pokoji v poschodí patřila zvláštní koupelna. Katka měla na sobě bílé kalhoty a svetr jahodové barvy.
“Tatínku?“ řekl jsem. “Pokud vím, nejsem váš tatínek, slečno.“
Katka se cestou ke mně náhle zarazila a zastavila se dva tři kroky před mým psacím stolem. Zrudla, dokonce i na šíji. Tomáš ji objal kolem ramen a postrčil ji ke mně. Za nimi se v pootevřených dveřích objevil Žofčin mocný, červený nos.
“Upozorňuji vás, tatínku, že Katka už není slečna,“ řekl Tomáš uctivě, ale se smíchem. “Už měsíc jsme manželé.“
“To nic neznamená,“ řekl jsem.
Byla to krásná žena; pokud jsem to mohl posoudit, měla správné proporce a souměrnou postavu, což mě ještě víc rozzuřilo. Aspoň brýle kdyby nosila! ... ale i její oči měly bezchybnou zář. Celý ten štíhlý zjev mi připadal lehounký jako utroušená poznámka, která dá pocítit svou váhu teprve po chvilce, když pronikne do hloubi vědomí.
“Jak vás má oslovovat, tatínku?“ zeptal se Tomáš.
“Zatím nijak,“ řekl jsem. “Však si řeknu, až pocítím potřebu. Kolik je vám let, slečno?“
“Bylo mi sedmnáct, mon cher beau-père," řekla Katka. Sklopila oči, ale na jejím štíhlém dívčím krku bylo vidět, že se směje celou bránící. Samozřejmě, i to mě hněvalo. “Máte už dítě, slečno?“ zeptal jsem se.
“Nemá, tatínku,“ řekl Tomáš.
,,Ani na cestě?“
“Ani na cestě,“ řekla Katka rozbodné.
Žofka, která se zatím mačkala u škvíry ve dveřích, se ted' nahnula do pokoje. “To by tak ještě scházelo,“ bručela potichu, ale tak, že jsme to všichni zaslechli. “Ditě? ... Teď už půjdu do penze. To mám s tímhle bolavým hřbetem dřít na čtyři lidi?“ . . .
“My ještě nemáme všelijaké brouky, slečno, jsme jenom umínění, jak už obvykle staří lidé bývají,“ řekl jsem, po očku jsem se podíval na Žofku a pak jsem si změřil Katku, která mě bezradně pozorovala. “S tím už musíte počítat, přejete-li si žít v našem rodinném kruhu.“
“Qu'est ce que c'est lidé, co mají všelijaké brouky?“ zeptala se Katka Tomáše.
“To jsou takoví, co si myslí, že brouci štípou,“ odpověděl jsem. “Vaše ctěné rodiče nesvrbí?“
“Málokdy, mon cher beau-pére,“ řekla Katka a už se opět smála. Chmury a úsměvy se v jejích dívčích náladách střídaly tak rychle jako maďarská slova a francouzské myšlenky. Její lehounký smích jsem si oblíbil nejdřív a později, do té doby však uplynulo pěkných pár dní, už jsem jí dokázal odpustit, že je žena a pojal jsem ji do srdce či spíš blíž k srdci. Zatím však jsem u Thermopyl svého stáří odrazil všecky její útoky.
“Tak třeba jeden rozmar, o který se dělime s mou starou přítelkyní Žofkou,“ řekl jsem Katce a pozoroval jsem přitom úkosem Tomáše, “spočívá v tom, že nemáme rádi krásné ženy ani jako manželky, ani jako snachy - nejsou nám k ničemu. Například před ženou nižších kvalit bych se nestyděl, že mi kape z nosu, anebo, když teď ještě nekape, v dohledné době kapat bude. Vy, slečno, se ohleduplně podíváte stranou, což mě rozčiluje předem, když na to pomyslím - vždyť je řeč o krásných ženách. Dále: jsem zimomřivý, a když si na jaře vyjdu na zahradu, přítelkyně Žofka mi přehodí přes ramena svůj ušmudlaný černý pléd, což jisté bude znervózňovat vás a zpětně, ve svém odrazu i mne. Dále: miluji jenom slunečno, a když se zatáhne, není se mnou vůbec řeč. Kdybyste všechno tohle, a to ještě nemluvím o gruntu věci, svým malým kuřecím mozečkem dokázala ocenit, musel bych vás pokláat za přemouřelou, což by mi vás ještě víc odcizovalo.“
Na Tomášově obličeji jsem viděl, že se královsky baví; tomu jsem se naopak podivil já, protože jsem v něm nečekal tolik chytrostí. “Mais il est charmantl“ zvolala dívka, odstrčila z cesty Tomáše, který se po ní natáhl a rozběhla se ke mně. Zmeškal jsem to, nevstal jsem z křesla včas. Objala mě kolem krku a podle francouzského obyčeje mě políbila na pravou i na levou tvář a pak se ještě sklonila k mé ruce a políbila ji. “Mon cher beau-pére, vous étes charmant.“
Její lehounká, drobná políbení, která na mne sprchla motýlim třepotavým teplem a vyvolala ve mně představu dávné sladkostí lásky, mě roztrpčila ještě víc. Vyskočil jsem z křesla tak vztekle, jako by někdo poplival můj sex. Dnes, když tyhle řádky píši, je už zřejmé, že jsem se ve své roli přísného starého pána opravdu choval jako směšný šašek a mohu děkovat jenom mimořádně citlivému ženskému rozumu a instinktu své snachy, že mě prohlédla. Konstatuji, že i roli anochoreta se člověk musí naučit, je-li jí ovšem vůbec mocen.
“Slečno,“ řekl jsem, “mýlíte se, nejsem charmant. Pokud jde o můj fyzický stav, snad jste už slyšela, a jestli jste to snad neslyšela, račte onen fakt vzít na vědomí, že totiž struktura bílkovin ve starých organismech, jako lze doložit biochemicky, se od základu proměňuje. Působením látkové výměny se v proměňujících se bílkovinách vytvářejí stále pevnější chemické vazby, které nakonec znemožňují další výměnu. Že to kromě jiného znamená kornatění mozkových žil, tedy dříve nebo později nastupující kretenismus, to vám pak přesněji vysvětli mon fils Tomáš. A co se týká mé duše: pozoruji svět a pohled na jeho špínu mě udržuje čistým. Ráčila jste mi rozumět?“


Az idézet forrásaLidové Nakladatelstvi, Praha, 1977 71-77

minimap