Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Esterházy Péter: Harmonia cælestis (131, 132) (Harmonia Cælestis (131, 132) Cseh nyelven)

Esterházy Péter portréja

Vissza a fordító lapjára

Harmonia Cælestis (131, 132) (Magyar)

131

Sokáig úgy tudtam, hogy 1951. június 16-án érkezett a gonosz papír, hogy lennénk ha szívesek huszonnégy órán belül a számunkra kijelölt kényszerlakhelyre elhordani az irhánkat, ami nemcsak avval a morális haszonnal járt, hogy a nép ellensége, ez voltam lényegében én (egyébként véletlenül az én nevemre lett a papír kiállítva, de apámék úgy tettek, mintha nem vették volna észre), móresra lett tanítva, hanem avval a gyakorlatival is, hogy egy kellemes lakás üressé vált, konkrétan a nép számára vált üressé, még konkrétabban P. E. elvtárs számára, hogy vinné el őt a fekete fene.
Vagyis mindenki jól járt, mi erkölcsi balanszba kerültünk, a nép meg stb.
Június 16-a jó dátum, de július 16-a is az, mert ez volt a kiköltöztetések utolsó napja. A legeslegutolsó. Szóval el lett húzva a mézesmadzag a szüleim szája előtt, akikkel így mégis megesett a legnagyobb baj, ami diktatúrában érheti az embert: reménykedni kezdtek.
De ez azután többet nem fordult elő.

132

- Bocsánat, kegyelmes úr, a Nuszbaum bácsi van itt. Beszélni szeretne a kegyelmes úrral. - Artúrné, Artúr Gáborné, így hívták a nagypapa pesti házvezetőnőjét. A nagypapa Pestre volt bejelentve, ezért őt is utánunk küldték. Nagymama maradt Majkon.
- Én voltaképp Görgey-leszármazott vagyok - súgta Artúrné nagyapámnak, nem tudván, hogy nagyapámnak nem lehetett súgni, legalábbis nem volt senki a világon, aki abban a helyzetben lett volna, hogy súgni akart vagy mert vagy tudott volna. Nagypapa visszahőkölt.
- Görgey. Kérem, ahogy jónak látja. - De Artúrné rajongott érte, leste minden kívánságát (lágytojás stb.). E napon, a kitelepítés napján állandóan elpityeregte magát.
- Ki az a Nuszbaum bácsi?
- A fűszeres a Lövőház utcából. Nem tetszik ismerni?
- Nem én.
- Nagyon akar beszélni a kegyelmes úrral. Beengedhetem?
- Nem lehetne máskor? Mondjuk jövő csütörtökön délután ötkor teaidőben Horton, annál a kuláknál, ahová szállásomat áthelyeztem.
- Mért tetszik beszélni erről? - szipogott az asszony. – Nagyon izgatott a szegény öreg. Hadd engedjem be.
Nagypapa bólint, Artúrné beenged, Nuszbaum úr mélyen meghajolva jő, köszön, nagypapa gyanakvóan biccent.
- Jó napot.
- Nuszbaum Mór vagyok. Nem tetszik ismerni? Na ja, majd pont egy Esterházy gróf fog ismerni egy Nuszbaumot. - Amikor nagypapa hazajött a fogságból, állt sorban a Joint segélyhelynél. Nézik a nevét, Móric, rendben, anyja neve Schwarzenberg, rendben, nű, Móric bátyám, de hogy sikerült ezt a szép családi nevet szerezned.
- Tessék, Nuszbaum úr.
- Hát mégis tetszik tudni, hogy Nuszbaum vagyok?
- Most mondta.
- Ja, hacsak úgy nem!
- Mivel szolgálhatok, Nuszbaum úr?
- Kérem, én nem akarok achremből jönni…
- Achrem? Várjon csak… Az első világháborúban Galíciában szolgáltam pár évet. Alajos öcsém is ott halt hősi halált. De erre a városra nem emlékszem…
- Az nem város kérem, mármint az achrem. Az achrem az ez! - Azzal afféle "hátulról mellbe" -mozdulattal, jobb kezével nyakatekerten megvakarta a bal fülét. - Tetszik érteni.
- Mondjuk - mondta nagypapa kedélytelenül.
- Na, szóval én nem akarok achremből jönni.
- Jöjjön nyugodtan achremből! Csak jöjjön már! – kiáltott nagypapa türelmetlenül a félig pakolt kofferek közül.
- Kérdem én: ki az a Nuszbaum? A Nuszbaum az egy senki! Egy nagy nímand, kérem szépen, egy Esterházy mellett. Most tessék nekem őszintén megmondani: nincs igazam?
- Nem tudom, mire akar kilyukadni. - Nagypapa feszengett.
- Hallottam erről a bajról, amibe a kegyelmes úr jutott. Micsoda baj, én aztán tudom! Nekem ez benne van a véremben ötezer éve. Ez a futkosás ide-oda, felkapni azt a kis motyót, mindig menekülni, ki tudja, hová. Ismerjük mi, kérem, nekem már a nagyapám is, amikor Galíciából menekült… Meg az egész ószövetségi bolyongás, negyven év a sivatagban, az a sok hercehurca, kérem, az is itt van a véremben…
- Kedves Nuszbaum úr, ha szabad kérnem, térjünk, ha van, a tárgyra…
- Tetszik látni, csak beszélek, beszélek, egy ilyen fecsegő vénember, és feltartóztatom a kegyelmes urat.
- Hát őszintén szólva…
- De mielőtt rátérnék a tárgyra, csak azt akarom mondani: ne tessék erről a Rákosi Mátyásról megítélni bennünket. Ezt mi nem szeretjük.. - Ő is elkövette azt a hibát, mint a házvezetőnő, suttogni kezdett. - Az egy azesz!
- Aha - mondta nagypapa, és belepottyantak egy nagy csöndbe.
- Hát kedves Nuszbaum úr, nagyon örültem…
- Tessék várni, tessék várni! Még el sem kezdtem, amiért jöttem.
- Lehetne akkor röviden?
- Megpróbálom, csak tetszik tudni, mielőtt idemerészkedtem volna, arra gondoltam, a kegyelmes úr majd egyszerűen kidob.
- Hát ha már említi…
- Mert amikor meghallottam, hogy a kegyelmes urat holnap kitelepítik, összeállítottam egy csomagot. Itt van, kérem. És ne tessék engemet kidobni vele!
- De hát mi ez? - képedt el nagyapám.
- Én megjártam a poklok poklát az egész családommal. Én tudom, hogy ilyenkor mire van az embernek leginkább szüksége. Ez egy ilyen csomag, kérem. Én állítottam össze. Tessék megbízni az én nagy tapasztalatomban.
Nagyapám haragra lobbant. Nem volt nagy tapasztalata a nem rangbéliekkel való érintkezésben. Ez idő szerint azt vette leginkább zokon az új időkből: az új relációkat.
- De hát csak nem képzeli, hogy én egy ilyen könyöradományt…
Nuszbaum átölelte a csomagot, egészen közel lépett nagypapához.
- Kegyelmes úr! Nagyon szépen kérem, fogadja el! - Némán nézték egymást. - Elmondjam? Amikor 1944-ben sárga csillaggal a mellünkön elhajtottak bennünket a nyilasok, a kegyelmes úr épp arra járt a Lövőház utcán. Halszálkás öltönyben, sétabottal a kezében, szürke kalappal a fején. - Ezt ismertem Hortról, minden vasárnap ezt viselte nagypapa, halszálka, sétabot, szürke kalap, így ment a templomba. A párttitkár meg akarta tiltani, főleg a sétabotot, de nem lehetett, mert vallásszabadság volt. Féltem tőle, a halszálkáktól, nem mertem a zakóhoz hozzáérni, nehogy megszúrjon, pontosabban, nehogy megfulladjak, mert azt már tudtam, a halszálkától meg lehet fulladni. - Akkor a kegyelmes úr megállt a járda szélén, és ahogy elhaladtunk az úttesten… egy gyönyörű mozdulattal, mélyen megemelte előttünk a kalapját!
- Nem is emlékszem… De hát ez igazán nevetséges semmiség…
- Semmiség? Én ezt sohasem fogom elfelejteni! Tetszik tudni, mit jelentett ez nekem akkor, ott, abban az állapotban? Újra embernek éreztem magam! Tetszik érteni? Embernek! Kiegyenesedtem, és belenéztem a géppisztolyos nyilas pofájába!
- Ez csak a maga lelki erejét dicséri, Nuszbaum úr…
- Nem igaz, kérem. Nekem ez a nyilvános kalapemelés adott erőt a későbbi borzalmakhoz is. Az egész családom elpusztult. Mind egy szálig!
Ez a "mind egy szálig", ez valahogy zsidó szokás - jutott hirtelen nagyapám eszébe. Egy arisztokrata család nem pusztul ki egy szálig. Valahogy mindig marad valaki. Négyen, egy csatamezőn, egy órában hősi halált halni: igen, de mind egy szálig nem. Valahogy ilyen a számtan.
- Mind egy szálig! De tetszik tudni, hányszor eszembe jutott az a kalapemelés? Hogy akkor valaki, ott a Lövőház utcában, visszaadta a méltóságérzetemet! - Nuszbaum úr lihegett a fölindultságtól, arcát megtörölte a zsebkendőjével. Majd fáradtan így szólt: - Hát ezt akartam elmondani, hogy én csak adósa vagyok a kegyelmes úrnak.
- De hogyhogy ezt csak most mondja, ennyi év után?
- Mindig akartam, de nem volt bátorságom. Most… úgy éreztem… közelebb kerültünk.
- Nem - mondta hallhatatlanul és kétségbeesve nagyapám. - Közelebb kerültünk… talán… - Az ajtóból visszafordult: - Az én Istenem áldja meg, kegyelmes úr!
Mintegy függöny.
- Jobb volna, ha ez a Nuszbaum volna az Isten. Láthatóan jobban járnék. 



Harmonia cælestis (131, 132) (Cseh)

131.

Touho jsem žil v domnění, že to bylo 16. června 1951, co nám byl doručen papír tou špatnou zprávou, abychom byli tak laskavi a do čtyřiadvaceti hodin se odklidili na určenou nucenou adresu. Mělo to tu morální výhodu, že nepřátelé lidu – což jsem byl de facto já (ostatně to lejstro shodou okolností znělo na mé jméno, ale rodiče dělali, že si toho nevšimli) – dostali šanci naučit se móresům. Kromě toho tu ale byla i jedna výhoda ryze praktická, totiž že se po nás uvolnil velmi příjemný byt, uprázdnil konkrétně pro potřeby lidu, ještě konkrétněji pro jistého soudruha E. P., aby ho husa kopla.
Takže všichni dobře pochodili: my jsme chytli balanc, pokud jde o morálku, no a lid... atd.
16. červen je dobré datum, ale 16. červenec stejně tak, protože tím dnem deportace končily. Neodvolatelně, bez pardónu.
Zkrátka a dobře, ten 16. červenec byl pro mé rodiče takovou udičkou s vnadidlem, po kterém chňapli, a tak se jim přihodilo to nejhorší, co se člověku za diktatury přihodit může: začali doufat.
Ale to už se pak nikdy neopakovalo.

132.

– Promiňte, milostivý pane, je tu startý pan Nuszbaum. Přeje si s milostivým pánem mluvit. – Dědečkova pešťská hospodyně byla příjmením Artúrová. Protože dědeček byl hlášen v Pešti, poslali s ním i ji. Babička zůstala v Majku.
– Když se to vezme kolem a kolem, jsem vlastně potomek slavného generála Artúra Görgeyho– šeptala paní Artúrová dědečkovi, neuvědomujíc si, že v jeho případě je něco takového tabu, tedy alespoň nikdo na světě neměl takové postavení, aby mu chtel, mohl nebo si troufl něco šeptat. Dědeček ucouvl.
– A táák, generála Görgeyho. No prosím, když myslíte. – Paní Artúrová dědečka zbožňovala, dělala, co mu na očích viděla (vejce naměkko atd.). Toho dne, v den deportace, v jednom kuse natahovala.
– Kdo to má být, ten starý pan Nuszbaum?
– Má koloniál ve Střelniční. Cožpak ho pán neráčí znát?
– No to tedy rozhodně neráčí.
– Ale on by chtěl s milostivým pánem moc mluvit. Můžu ho uvést?
– A nešlo by to jindy? Ať se zastaví v Hortu u toho kulaka, kde ted' budu pobývat, třeba příští čtvrtek, o odpoledním čaji.
– Proč to říkáte, pane hrabě? – popolahovala hospodyně. – Chudák Nuszbaum, vždyť se celý třese rozčilením. Dovolte mi, abych ho uvedla.
Dědeček souhlasí, hospodyně uvádí starého Nuszbauma, který vchází v hlubokém předklonu a zdraví, dědeček podezíravě pokyne hlavou.
– Dobrý den.
– Jmenuju se Mór Nuszbaum. Ráčej si na mě pamatovat? No však já vím, zrovna hrabě Esterliázy bude znát nějakého Nuszbauma. – Když se dědeček kdysi vracel ze zajetí, stál ve frontě u obvaziště. Jakmile přišel na řadu, koukli se mu do papírů, křestní: Móric, v pořádku, příjmení matky: Schwarzenhergová, souhlasí, ale podívejme, kdepak jsi kamaráde přišel k tak pěknému příjmení?
– Poslouchám, pane Nuszbaume. – Tak přece jen si mě ráčej pamatovat?
– Vždyť jste se mi právě představil.
– Aha, vlastně.
– Cím vám mohu sloužit, pane Nuszbaume?
– Rozuměj mi, pane hrabě, nerad bych na to šel z achremu...
– Achrem, achrem... Počkejte... to je nějaké... Není to nějaké město v Haliči? Sloužil jsem tam pár roků za první války. Padl tam můj mladší bratr Alajos. Ale na takové město si nevzpomínám...
– To, prosím pěkně, není žádné město. Z achremu znamená po našem oklikou, ráčej mi rozumět! – A rukou naznačil pohyb, jímž se člověk pravou rukou škrábe za levým uchem.
– Dejme tomu – řekl dědeček mrzutě.
– Zkrátka, nechci na to jít z achremu.
– Ale jen klidně do toho, ven s tím, ať je to třeba z achremu! Už aby to bylo! – zvolal netrpělivě dědeček stojící uprostřed zpola sbalených kufrů.
– Kladu si otázku: co jsem já, co je zač, ten starý Nuszhaum? Vedle hraběte Esterliázyho jsem nula! Jenom nýmand. Ruku na srdce, pane: nemám pravdu?
– Nevím, kam tím míříte – ošíval se dědeček.
– Doslechl jsem se o té ráně, která milostivého pána stihla. A jak velká je to rána, o tom já vím své! Už pět tisíc roků to mám v krvi, tohle potloukání světem. Vždycky jen sebrat svých pět švestek a prchat kdovíkam. To známe, prosím pěkně, už můj děd; když prchal z Haliče... A už celé to starozákonní bloudění, čtyři desítky let na poušti; to věčné harcování, prosím pěkně, to všechno ntátn tady v té krvi...
– Drahý pane Nuszbaume, buďte tak laskav, máte– li něco na srdci, přejděte k věci.
– Tak viděj, milostivý pane, jen mluvím a mluvím, užvaněný stařec, a milostivého pána zdržuju.
– No po pravdě řečeno...
– Ale než přejdu k věci, chci jim jen říct, aby nás nesoudili podle toho komunisty Rákosiho. To my nemáme rádi... – I Nuszbaum se dopustil té chyby, že začal šeptat. – Rákosi je přece obyčejný ázes!
– Aha – pravil dědeček, načež se rozhostilo hluboké ticho. – No tak, pane Nuszbaume, velice mě těšilo...
– Ještě okamžik, okamžíček! Ještě jsem se ani nedostal k tomu, proč jsem tu.
– Prosím vás tedy, buďte stručný.
– Pokusím se. Víte, než jsem se osmělil jich navštívit, myslil jsem, že mě jednoduše pošlou pryč.
– Tedy když už o tom mluvíte...
– Protože když jsem se doslechl, že iich zítra deportujou, sbalil jsem jim ranec. Tady, prosím. Ale hlavně mě s tím nevyhazujou!
– Ale co to vlaslně jě?– podivil se dědeček.
– Kouknou, já prošel peklem, s celou svou rodinou. A tak dobře vím, co v takové situaci člověk nejvíc potřebuje. A to všechno jsem dal semhle, do toho rance, prosím pěkně. Vlastní rukou jsem ho zachystal. Můžou se plně spolehnout na mé bohaté zkušenosti.
Dědeček vybuchl. Neměl valné zkušenosti s lidmi, kteří nepatřili k jeho společenské vrstvě. Novým časům zazlíval tenkrát především tyhle nové vztahy.
– Snad si nemyslíte, že bych takový milodar. .
Nuszbaum objal přinesený raneček a přistoupil k mému dědečkovi docela blízko.
– Pane hrabě, snažně jich prosím, vezmou si to! – Beze slova na sebe hleděli. – Mám jim to připomenout? Jak ve čtyřiačtyřicátém, když nás se žlutými hvězdami na prsou hnuli šípáci Slřelniční ulicí, šel milostivý pán zrovna kolem. V obleku s rybí kostí, vycházkovou hůl v ruce, šedivý klobouk. –Takhle jsem si dědečka pamatoval z Hortu, když se každou neděli strojil do kostela, rybí kost, špacírka, šedivý klobouk. Stranický tajemník se mu to snažil zakázat, hlavně tu špacírku, ale nemohl, protože byla svoboda vyznání. Tenkrát jsem se té rybí kosti bál, neodvažoval jsem se saka dotknout, abych se nepopíchal, přesněji řečeno neudusil, protože už jsem věděl, že rybí kostí se člověk může zadusit raz dva. – A pak se pan hrabě zastavil na okraji chodníku, a když jsme přecházeli silnici... nádherným gestem před námi hluboce smekl!
– Už si nevzpomínám... Ale to je přece opravdu směšně nicotná příhoda...
– Že nicotná? Ale já na to do smrti nezapomenu! Dokážou si vůbec představit, co to pro mě tehdy. v té situaci znamenalo? Zase jsem se cítil jako člověk! Ráčej tomu rozumět? Jako člověk! Mohl jsem se napřímit, zvednout hlavu, divat se zpříma – a rovnou do ksichtu ozbrojeného šípáka!
– To jen potvrzuje vaši vnitřní sílu, pane Nuszbaume...
– Ne, ne, prosím pěkně. Mně to jejich smeknutí před očima celé ulice dodalo sil i ke všem pozdějším hrůzám. Zahynula mi pak celá rodina. Všichni, do jednoho.
Tohle jejich “do jednoho“, to je snad nějaká židovská tradice – pomyslel si dědeček. To šlechtický rod nikdy nezahyne do jednoho. Prostě vždycky někdo zůstane naživu. Můžou padnout třeba čtyři najednou, v jednu chvíli, na Bitevním poli– to ano, ale nikdy to není do jednoho. To jsou jednoduché počty.
– Do jednoho! A věděj, pane hrabě, kolikrát mi před očima vyvstal ten jejich tichý pozdrav? Kolikrát jsem myslel na to, že mi tenkrát. v té Střelniční ulici, vrátili moji sebeúctu? – Pan Nuszbaum se rozčilením zadýchal, otřel si tvář kapesníkem. Pak unaveně řekl: – Tak tolik jsem jim chtěl povědět, jen že jsem jejich dlužníkem.
– Ale proč jste mi to přišel říct až dnes, po tolika letech?
– Chtěl jsem jim to říct už mockrát, ale neměl jsem dost odvahy. Ted' mám ale... mám pocit, že jsme si tak nějak blíž.
– To ne – hlesl se zoufalstvím v hlase dědeček.
– Že jsme si blíž... možná... – Ve dveřích se ještě otočil: – Ať jich můj hospodin ochraňuje, milostivý pane.
Opona jde dolů.
Bývalo by bylo lepší, kdyby Pánembohem byl tenhle Nuszbaum. Očividně bych na tom byl lip. 



Az idézet forrásaSouvislosti, 2/48/2001, p. 92-96

minimap