Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Kosztolányi Dezső: Anna Édesová (Édes Anna Cseh nyelven)

Kosztolányi Dezső portréja

Édes Anna (Magyar)

Vasárnap Vizyné templomba ment, Vizy se volt már otthon. Az úrfi későn kelt. Nadrágjait rendezgette a szekrény előtt.
Anna kitárta az ablakokat, hogy takarítson. Amikor a szekrény elé ért, erőt vett magán, s megszólította:
– Úrfi kérem…
– Mi az?
– Tessék megbocsátani…
A lány sírva fakadt. Hangtalanul sírt, de oly erősen, hogy egész teste rázkódott belé.
Jancsi bámulta. Egy darabig nem is tudott szóhoz jutni.
Ezt szerette volna, lehetséges, hogy ezt valaha szerette?
Kezefejével törölgette könnyeit, szipogott az orrával, mely kipirosodott, mint az iszákos parasztasszonyoké. Dereka berlini kendővel volt átkötve. Ebben a kendőben behozta ide az ősz nyirkos szagát, akár a kívülről jövő kutyák.
A nyitott ablakon besüvöltött a léghuzam. Anna csak sírt-sírt, mint a záporeső. És makogott valamit, amiből egyetlen szót lehetett érteni: „szégyen… a szégyen…”
– Az lehetetlen – mondja Jancsi. – Teljesen lehetetlen. Ki van zárva.
– De igen…
– Ne sírjon. Ne sírjon, kérem – könyörgött, s befogta a fülét, hogy ne hallja a sírását, mint valamikor a nevetését. – Csak ne sírna.
– Jaj, úrfi…
– Hallgasson. Így nem lehet beszélni. Elhallgat már? Hát igen. Először is: az egész még nem is olyan bizonyos. Egyáltalán nem bizonyos. Várni kell.
Összeborzongott az undortól, hogy így tárgyal ezzel, ilyen csúnya közösségben.
– Mindenesetre várni kell – tette hozzá, s vállat vont. Hitte is, meg nem is. Az is lehet, hogy zsarolni akarta. De azért már ő érdeklődött nála mindennap.
Anna a fejét rázta.
Jancsi a Club des Parisieus-ben előhozta Elekesnek azt a bizonyos színésznőt.
– Barátom – szólt, hátradőlve karosszékében –, barátom, facsigám. Baj van. A legnagyobb bajok.
– Csak ennyi az egész? – mondta Elekes, s a fülébe súgott valamit.
– Biztos?
– Tuti. Mi is mindig ezt használjuk.
Éjszaka odaállt Anna ágyához:
– Forró lábvizet. Vegyen nagyon forró lábvizet. Amilyent csak kibír.
A lány annyira fölforralta a vizet, hogy csirkét kopaszthatott volna benne. Ebbe lógatta a lábát. Sziszegett tőle.
– No? – kérdezte Jancsi pár nap múlva.
Anna megint csak a fejét rázta.
– Hallatlan – dörmögött. – Ez már igazán hallatlan – s egy fricskát csettintett el.
Benne volt a pácban, nyakig. Kihúzta a lutrit. Micsoda ronda egy ügy, s micsoda botrány lesz tavaszra.
Elekes egy nőgyógyászt ajánlott, aki lelkes barátja a művészeteknek, s a színésznőkkel szemben különösen „kuláns”. Jancsi körülményesnek találta, hogy odavigye és bemutassa a színésznőjét. Erre pajtása összehozta egy rokonszenves drogistával, aki most abból élt, hogy selymeket csempészett Bécsből és magyar trabukkókat Csehszlovákiába. Attól kapott valamit.
Azt a pillanatot használta föl, mikor nagynénje kiment valamiért a folyosóra.
– Itt van – suttogta Annához gyorsan. – Micsoda ?
– Orvosság – s kezébe csúsztatott négy darab egygrammos port. – Dugja el – szólt a lányra, aki kíváncsian forgatta a papírhüvelyeket. – Majd vegye be.
– Lenyeljem?
– Nem érti. Benne van, ott a papírban van. Kinyitja, föloldja vízben és akkor issza meg.
– Most ?
– Ha lefekszik. Reggelre segíteni fog. De észre ne vegyék. Mert ez tilos. Ha megtudják, be is csukhatják érte.
– Akkor ne vegyem be, úrfi?
– Dehogynem. Azért csak vegye be. De senkinek se szóljon. Vigyázzon.
Anna úgy cselekedett, ahogy megparancsolta.
Mikor a ház elcsöndesedett, kinyitotta a papírhüvelyeket. Fehér por volt bennük, mint a nullásliszt. Meg is szagolta. Nem volt annak semmi szaga.
Mind a négy port beleszórta egy pohár vízbe.
A konyhában mégse merte meginni. Kiment az árnyékszékre. Ott a szemét lehunyta, s egyszerre kihörpintette. Jézus-Isten, de keserű volt, Szűz Anyám, Boldogságos Szűz Mária, de keserű volt. Ilyen keserűt még soha életében nem ivott.
És csak azután lett igazán keserű, mikor már bement és ledőlt az ágyára. Marta szájpadlását, égette nyeldeklőjét az a büdös keserűség. Csak a méreg lehet ilyen keserű.
Tenyerét odatapasztotta szájához, belenyúlt a nyelvéhez, hogy megfogja azt a keserűséget, ámuldozott, hogy ilyen keserű is van a világon. Még a hajaszála is megkeseredett tőle.
Aludt egy óráig, vagy háromig, akkor tágra nyitotta a szemét, s az ablakra meredt. Az a fény a tűzfalon narancssárga fényben villódzott, úgy ugrált, hogy elgyönyörködik benne.
Harangoztak valahol? Távolról harangoztak, zúgtak a harangok, süket, mély morajlással, egyre erősebben. Indult megnézni, hol harangoznak ilyen későn.
Akkor bejött egy ember, egy nagyon-nagy ember, akkora, amekkorát még nem is látott. Hogy jött be ide, mikor csukva volt az ajtó? Ott állt az ágyánál, mint egy ló.
Naa, mit csinálsz, tee? Maradhass már. Édesapám, kedves édesapám, ide nézzen, sonkából van a feje. Sohase bántsa. Ez is csak úgy teszi. Akár a seprő, aki leült a székre, bolondságból. Majd elhagyja.
Nekem is jobb volna már söprögetni, mert megesz a kosz. Kihúzom azt a fiókot is és – mit látok? – tele van kölessel.
Méltóságos asszony, jaj de meg tetszett ijeszteni. Azt hittem, lezuhan arról a falról.
Hát ez meg mit akar itt? Menjen a fenébe, marha. Odaég a rántásom, fölforr a mosogatóvizem. Eresszen engem.
– Mi ez? – kérdezte Vizyné, aki föléje hajolt. – Maga beteg?
Anna olyan mélyen aludt, hogy lélegzetét se lehetett hallani.
– Anna – rázta –, Anna. Nem érti ?
A lány a másik oldalára fordult.
– Beteg – gondolta.
Homlokához ért. Egészen hideg volt. A keze-lába is, mint a jég.
– Ha ez itt meghal – tűnődött.
Fölszaladt a doktorért. Moviszter kiment kispesti betegeihez, s csak a rendelőórájára várták vissza.
Egyelőre rumos teával kínálgatta, biztatta, hogy igya meg, majd átmelegíti.
A lány mozgolódott, mutogatott valamit. Kérte, hogy gyújtson világosságot.
– Miért? – csodálkozott Vizyné. – Már reggel van. Fél kilenc – mondta rémülten.
Anna valami irtózatos félelemmel kaparászott maga körül, aztán kezét a szemére szorította. Nem látott semmit. Köröskörül fekete volt a világ: megvakult.
Megint mély álomba merült, s mindaddig föl se ébredt, míg az urak haza nem jöttek, és ebédelni nem kezdettek. Vizyné épp arról beszélt, hogy most a nyakára betegedett ez a lány.
Ekkor megjelent az ebédlőben a tálcával.
– Jobban van? – tudakolta Vizyné.
Anna már látott mindent, de hogy mit beszélnek, azt nem hallotta. Csak a szájak mozogtak körötte.
– Meghűtötte magát – mondta Vizy.
– Persze – helyeselt Jancsi. – Egy kis meghűlés lesz.
– Mégis lehívatom a doktort – töprengett Vizyné.
– Ahogy gondolod – jegyezte meg Vizy. – De tudod, hogy ezek a parasztlányok milyenek.
– Igen – szólt Jancsi. – És különben is, már jobban van.
Estére tényleg egészen magához tért, ő kérte, hogy ne zavarják a doktort.
Még napokig káprázott a szeme, csöngött a füle. Egyszer a jégszekrényt nem látta, egyszer leejtett egy ezüstkanalat, és nem hallotta. A szíve pedig úgy szorongott, mint akkor éjszaka, s olyan kicsi volt, és körötte minden olyan nagyon-nagy.
– Talán elrontotta a gyomrát– vallatta Vizyné. – Gondoljon csak vissza. Mit evett? Biztosan sokat evett valamiből, amit szeret.
Jancsi egy óvatlan pillanatban hozzáugrott:
– Rendben van ?
– Igen.
– No látja. Mondtam.
– Csak nagyon keserű volt – szólt Anna halvány, lábadozó mosollyal. – Olyan keserű volt.
– Keserű? – ismételte az úrfi. – Minden orvosság keserű. Fő, hogy túl vagyunk rajta. No, Isten vele.
Hanem neki éppen elege volt ebből is meg Vizyékből is, akik folyton regulázták a kései hazajárások miatt. Maga vette kezébe lakásügyét. A miniszter névjegyével ment a lakáshivatalba, hogy beköltözhessen abba a Márvány utcai szobájába, melyet már két hete megígértek neki. Ezt negyvennyolc óra alatt el is intézte.
Harmadik emeleti szoba volt, nem nagy, de utcai, és ami a fő, különbejáratú. Még aznap szedte a sátorfáját, megcsókolta Angéla nénit, Kornél bácsit, estére már vissza se ment hozzájuk.
Jancsi az új szobájában ült, hódprémes bundájában, Elekessel beszélgetett.
Csöngettek az ajtón. Anna hozta a holmit. Letette őket.
– Köszönöm, Anna – mondta az úrfi, és markába nyomott egy százkoronást.
Ki is kísérte az ajtóig. Ott ezt mondta:
– Várjon csak.
Valamit kivett télikabátja zsebéből, odaadta neki.
– Ez is a magáé.
Anna az utcán nézte meg, hogy micsoda.
Egy papírzacskóban gesztenye volt, apró, összeégett, megszenesedett magyar gesztenye, de még langyos.
Most látta, hogy az úrfi nem is haragszik rá. 



KiadóÉdes Anna, p. 273-278., Unikornis Kiadó, Budapest, 1993

Anna Édesová (Cseh)

Pomalu otáčel v zámku klíčem. V předsíni se zul a v ponožkách se plížil k pohovce, aby neprobudil Vizyovy.
Anna však všechno slyšela. Nemohla usnout do té doby, dokud kroky mladého pána nedozněly na podlaze salónu. Každou noc ho čekala. I ve dne ho stále čekala. Čěkala na něj a čekala něco. Snad to, že jí jednou řekne přívětivé slovo, usiněje se na ni, anebo ji alespoň o něco požádá. Janči však neřekl nic. Byl zamračený a spěchal. Zřejmě se na ni zlobil.
A přece kvůli němu už i dbala na sebe. Za den se několikrát učesala, podívala se na sebe do zrcadla a ještě i doma při práci měla na sobě své nejhezčí šaty. Jediné, kostkované.
V listopadu se noci prodloužily. Za tichých nocí bylo možno slyšet pískání vlaků na Jižní dráze. Zbloudilé lokomotivy kvílely ve tmě, pohnutě a žalostně jako ztracené malé děti.
V neděli odešla Vizyovy do kostela, ani Vizy už nebyl doma. Mladý pán pozdě vstával. Stál před skříní a srovnával své kalhoty.
Anna otevřela okna, aby uklidila. Když byla u skříně, s napětím všech sil řekla:
“Mladý pane, prosím...“
“Co je?“
“Prosím za odpuštěni...“
Dívka se dala do pláče. Vzlykala tak prudce, že se jí třáslo celé tělo. Janči se na ni díval nechápavě. Chvíli nemohl ze sebe dostat slovo. Tu že měl rád, je to možné, že tuhle měl kdysi rád?
Stírala si slzy zápěstím, popotahovala, až měla nos červený jako starý nenapravitelný pijan. Kolem prsou měla převázaný šítek. V tomto šátku sem přinesla vlhkou vůni podzimu jako psi přicházející zvenčí.
Otevřeným oknem fičel proud vzduchu. A Anna plakala a plakala, prudce, jak lijavec. Něco koktala, z čeho pouze jědinému slovu bylo možno rozumět: “Hanba... hanba..."
“To není možné,“ řekl Janči. “Nemožné. Úplne vyloučeno.“
“Ale ano...“
“Neplačte. Prosím, neplačte,“ zacpal si uši, aby neslyšel její usedavý vzlykot, jako kdysi nechtěl slyšet její smích. Jenom kdyby neplakala.
“Bože, mladý pane...“
“Mlčte. Takhle není možno mluvit. Budete už mlčet? Nuže ano. Především: celá věc není ještě vůbec tak jistá. Vůbec není jistá. Je nutno počkat.“
Otřásl se odporem při pomyšlení, že tu s ní takhle jedná, že jedná v takovém ošklivém společenství.
“V každém případě se musí čekat,“ dodal a pokrčil rameny. Věřil tomu i nevěřil. I to je možné, že chtěla vydírat. Ale už se o ni zajímal každý den.
Anna potřásala hlavou.
Janči se zmínil v Club de Parisien Elekešovi o dotyčené herečce.
“Příteli,“ řekl a pohodlně se rozvalil v křesle, “přítelíčku, přítelíčku můj. Zle je. Je velice zle.“
“To je všechno?“ řekl Elekeš a pošeptal mu něco do ucha. “Je to jisté?“
“Jed. Na to můžeš vzít jed. I my toho používáme.“
V noci se připlížil k Aninč posteli:
“Horkou lázeň na nohy. Dejte si nohy do horké vody, jakou jen vydržíte.“
Dívka ohřála vodu, že by v ní mohla kuře pařit. Do té strčila nohy. Ječela bolestí.
“Nuže?" ptal se Janči po několika dnech. Anna opět potřásala hlavou.
“Neslýchané,“ bručel. “To je už opravdu neslýchané,“ - a luskl nervózně prsty.
Jen co je pravda: byl v bryndě až po krk. Až nad hlavu v ní vězel. To mu tak ještě scházelo. To bude ostuda na jaře, jemile, to bude ostuda.
Elekeš mu doporučil jistého ženského lékaře, jenž byl velkým přítelem umění a vůči herečkám obzvláště kulantní. Jančimu se zdála služba tohoto pána příliš zdlouhavá a složitá. Přece mu nemůže svou herečku přivést a představit. Nato ho Elekeš uvedl do společnosti jistého sympatického drogisty, jenž se nyní živil tím, že z Vídně pašoval hedvábí a do Československa maďarské doutníky. Ten mu něco dal.
Když teta vyšla na chvilku na chodbu, přiskočil k Anně.
“Tu máte,“ zašeptal rychle.
“Co?“
“Lék,“ a strčil jí do ruky čtyři jednogramové prášky. “Schovejte to,“ řekl děvčeti, jež si zvědavě prohlíželo papírové sáčky. “Pak je užijte.“
“Mám je spolknout?“
“Nerozumíte. Je to v papíře, uvnitř. Rozbalíte, prášek rozpustíte ve vodě a vypijete.“
“Hned?“
“Až půjdete spát. Do rána vám to pomůže. Ale nikomu ani muk. Je to zakázané. Kdyby se to někdo dověděl, mohou vás za to zavřít.“
“Takže si to nemám vzít, mladý pane?“
“Ale ano. Jen si to vezměte. Ale neříkejte nikomu nic. Dejte si pozor.“
Anna provedla všechno tak, jak mladý pán rozkázal.
Večer, když už v celém domě bylo ticho, rozevřela papírové sáčky. Bílý prášek byl v nich, takový, jako jemná mouka. Přivoněla k němu. Nemělo to vůbec žádnou vůni.
Všechny čtyři prášky nasypala do sklenice vody.
Ale přece jenom se neodvážila vypít je v kuchyni. Vyšla na záchod. Zavřela oči a vypila ji jedním douškem.
Pane Bože, to bylo hořké. Nejsvětější Panno Marie, Rodičko Boží, to bylo hořké. Něco tak hořkého nepila ještě v životě. A když se vrátila do kuchyně a svalila se na postel, pak se teprve ukázalo, jak to bylo opravdu hořké. Svírala ústa, pálila hrdlo ta siuradlavá hořkost. Pouze jed může být tak hořký.
Přiložila si dlaň k ústům, sáhla si na jazyk, aby chytila to hořkost a přímo ji děsilo pomyšlení, že něco tak hořkého může být na světě. Až v kořínkách vlasů cítila hořkost.
Spala do jedné anebo do tří, pak s otevřenýma očima se zahleděla na okno. To světlo na protější zdi změnilo barvu. Bylo pomerančově žluté a poskakovalo sem a tam. Jak je to hezké, pomyslela si.
Zvoní někde? Zdaleka slyšela zvonení, jeho tupý zvuk zněl velebně a blížil se k ní stále víc a víc. Vyšla, aby se podívala, kde to zvoní tak pozdě.
Vtom vystoupil jakýsi člověk, neobyčejně vysoký člověk, tak vysoký, jakého ještě v životě neviděla. Jak se sem mohl dostat, když přece dveře jsou zamčeny? Postavil se jako kůň těsně; k její posteli.
Nu, copak děláš ty? Zůstaň jen, zůstaň. Otče, milý otče, pohleďte jen, šunku má místo hlavy. Nedotýkejte se ho. I on to dělá jenom tak. Zrovna tak jako koště, jež si ze žertu sedlo na židli. Vždyť toho stejně nechá.
Já bych také udělala lépe, kdybych zametla,vždyť mě sežere špína. Vytáhnu i tamto šuple a - copak vidím? - Samé proso v něm.
Urozená paní, Ježíš Maria, vy jste mě polekala. Už jsem myslila, že spadnete z té zdi.
A tenhle zas, co tu bledá? Ať jde do Prčic, ten vůl pitomý. Ještě se mi připálí jíška. A voda na mytí se mi začne vařit. Pusťte mě.
“Co je?“ ptala se Vizyová, skloněná nad ní. “Jste nemocná?“ Anna však spala tak hluboce, že ani její dech nebylo slyšet.
“Anno,“ třásla jí, “Anno! Nerozumíte?“
Dívka se obrátila na druhou stranu.
“Je nemocná,“ myslila si.
Sáhla jí na čelo. Bylo úplně chladné. I ruce a nohy měla jako led.
“Kdyby mi tu tak zemřela,“ myslila si.
Běžela pro doktora. Movister šel k pacientům a teprve k ordinování ho čekali zpátky.
Prozatím jí dávala čaj s rumem a pobízela ji, aby se jen napila, že ji to zahřeje.
Dívka se těžce pohnula a něco ukazovala. Prosila ji, aby rozsvítila.
“Proč?“ divila se Vizyová. “Vždyť je ráno. Pů1 deváté.“ řekla zděšeně.
S jakýmsi úžasným strachem hrabala Anna kolem sebe a pak si přitiskla ruce k očím. Neviděla nic. Všude kolem byl svět černý: oslepla.
Opět padla do hluhokého spánku a neprobudila se do té doby, než páni přišli domů a zasedli k obědu.
Vizyová mluvila právě o tom, že nyní má na krku nemocnou holku.
Vtom právě vstoupila do jídelny s podnosem v ruce.
“Je vám lépe?“ vyzvídala Vizyová.
Anna již všechno viděla, ale neslyšela, co mluví. Toliko ústa se pohybovala kolem ní.
“Nachladila jste se,“ řekl Vizy.
“Ovšem,“ přisvědčil Janči. “Bude to malé nachlazení.“ “Přece jen zavolám doktora,“ prohodila Vizyová.
“Jak myslíš,“ poznamenal Vizy. “Ale přece víš, jaké jsou ty vesnické holky.“
“Ano,“ řekl Janči. “Ostatně je jí už lépe.“
Kvečeru jí bylo opravdu 1épe a sama prosila, aby nerušili pana doktora.
Ještě několik dní jí jiskřilo v očích a znělo v uších. Jednou neviděla ledničku, jindy zas upustila stříbrnou lžíci a nic neslyšela. A u srdce ji svíralo, jako tehdy v noci a ona byla maličká a všechno kolem ní bylo nesmírně veliké.
“Snad jste si pokazila žaludek,“ vyslýchala ji Vizyová. “Vzpomeňte si jen. Co jste snědla? Asi jste se najedla něčeho, co máte ráda.“
V jedné nestřežené chvilce k ní přiskočil Janči:
“V pořádku?“
“Ano.“
“Nuže? Vidíte, říkal jsem to.“
“Jenomže to bylo strašně hořké,“ řekla Anna s bledým unaveným úsměvem rekonvalescenta. “Úžasně hořká to bylo.“
“Hořké?“ opakoval mladý pán “Každy lék je hořký. Hlavní je, že to máme za sebou. Nuže, spánembohem.“
Ale i on už měl všeho dost. Tohle a pak stálé domluvy Vizyů pro jeho noční toulky uspíšily v něm rozhodmtlí, že se sám podívá po bytě.
Jednoho dne zašel s ministrovou navštívenkou do bytového úřadu a žádal, aby mu konečně umožnili nastěhovat se do onoho pokoje v Mramorové ulici, jenž mu byl přiřčen před čtrnácti dny. Během čtyřiceti osmi hodin měl tuto záležitost vyřízenou.
Byl to pokoj v třetím patře. Nebyl veliký, měl však okno do ulice a co hlavní, měl také zvláštní vchod. Ještě téhož dne sebral svých pět švestek, políbil tetu Andělu, strýce Kornela a k večeři se již nevrátil.
Seděl v kožichu v novém pokoji a bavil se s Elekešem. Někdo zazvonil. Anna mu přinášela věci. Položila je.
“Díky, Anno,“ řekl mladý pán a vtiskl jí do ruky stokorunu.
Dokonce ji doprovodil až ke dveřím. Tam jí řekl:
“Počkejte okamžik.“
Cosi vytáhl z kapsy kožichu a podal jí to.
“Tohle je také vaše.“
Na ulici se Anna podívala, co to vlastně dostala.
Byly to kaštany v papírovém sáčku, drobné, spálené, zuhelnatělé uherské kaštany, ale ještě teplé.
Nyní poznala, že mladý pán se na ni ani nezlobí. 



Az idézet forrásaPraca, Bratislava, 1974

minimap