Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Móricz Zsigmond: Úri muri

Móricz Zsigmond portréja

Úri muri (Magyar)

– Nem adja ide? – szólalt meg végre csöndesen a nő. Zoltán azt akarta kérdezni: mit? De hi-szen úgyis tudja, hogy a levél…
A levél, amely ott van a nadrágzsebében, s amely egy tűzben tartja egész testét. Képes volna így ebben a forró lázban ülni világ végéig, pedig meghal a vágytól és a boldog rémülettől, hogy ol-vassa, olvassa a leány szavait. Mi lesz ebből? Mi lesz ebből. Felállott.
– Hova megy?
– Megyek.
– Hova?
– Mindegy. Megyek. Csulihoz. Iszunk egyet rá.
– Rá? – s felugrott az asszony, mintha a rugó most pattant volna el. – Rá! Mire? Maga gaz-ember… Mire? Rá?… Hát csak menjen, s igyon rá, de esküszöm: engem többet élve nem talál.
Zoltánban elhalt az erő. Visszaült a székébe.
S most megindult az asszony szava:
– Nézze, Zoltán. Férjem. Kedvesem. Én mindent végiggondoltam. Tavaly tavasz óta elég időm volt gondolkodni rajta. Én látom, hogy itt fölösleges vagyok. Nekem más utam nincs, csak egy… És maga ezt akarja. Ne hazudjon, ne tiltakozzon. Maga elszántan, gaz szívóssággal dolgozik azon, hogy bennem kiölje az utolsó csepp életet is. Azt akarja, hogy így vesszek el… Tudja maga, hogy mit csinál? Persze hogy tudja…
Egy pillanat szünet s akkor véghetetlen érzésviharban.
– … Jaj Istenem, Istenem, az én Zoltánom, az én Zoltánom! Az egyetlen igazi ember, az egyetlen igazi férfi. Istenem, Istenem, mi lesz ebből, mi lesz ebből! Magának az én életem annyi sincs, mint egy éjjeli bogáré, amit eltapos. Ez volt az a roppant szerelem, ez a vége a mi boldog tíz évünknek. Hogy milyen férfi volt az enyém! Jaj, nem olyan, mint a többiek. Szent ember! Nagy ember. Egy isten volt ezen a földön, egy földre szállott isten! S neki ilyenek kellenek. Csulik kelle-nek neki. Ivó pajtások, ivó bajtársak. Mert azok nem nézik erkölcsi kritikával, mert azok boldogok, ha az égi angyalok közéjük heverednek, mert így igazolva vannak maguk előtt, mert így boldogok, mert ők is rámutathatnak, ez az igazi, amit mi csinálunk, itt van Szakhmáry Zoltán, ő is a mi embe-rünk, ő is csak az, ami mi vagyunk! Nekünk bor kell, neki még több kell, mi egy percig se éreztük a becsületét és a tisztességet, itt van Szakhmáry Zoltán, ez is csak itt van, idejutott! Minek ebben az országban tisztesség, becsület, emberség, mikor egyetlen kivétel sincs, itt van Szakhmáry Zoltán, mindig az első volt, a kiválasztott, a legkülönb, akihez mi fel sem tudtunk nézni, most mi vagyunk az ő kedvesei. Pedig maga téved. Téved, Zoltán, mert magát sokkal szigorúbb mértékkel mérik. Mert maga megcsúfolta az Isten ajándékát. Zoltán; kedvesem, hát nem látja, nem érzi, hogy magának más a hivatása, más a rendeltetése. Hisz én látom, hogy maga még itt is csudát mívelt. Maga küzd, Zoltán. Maga egy utolsó uccai szemétből csinál most magának istennőt. Jaj, hogy én azon a tanyán háljak! Maga el tudta azt egy pillanatig is képzelni. Kedves, kedves jó Zoltán, mutassa meg a levelet. Mutassa meg, és én esküszöm az élő Istenre, hogy ha az a levél olyan lesz, én meg fogom látni, hogy az magának méltó párja, akkor én, esküszöm magának, én kitérek. Én elvonulok a maga útjából. Nézze, Zoltán, én mindig okos társa voltam magának, velem mindent meg lehet beszélni, én mindig jó tanácsot adtam magának. Én nem bánom, én leszámoltam az élettel, a halállal, nekem semmi sem számít, csak a becsület. Ha én úgy fogom látni, hogy ez a nő magának való pár, én visszavonulok. Zoltán, értse meg! A halál is jobb a bizonytalanságnál, és én nem akarok meghalni, mert magát odaadhatom idegennek, de a gyerekeimet nem. Szabadítson meg hát engem ettől a kínzó nyugtalanságtól, esküszöm magának, hogy soha vissza nem élek a levéllel, hogy soha magának nem említem többet, hogy soha semmi nem következik ebből, csak könyörgök, mutassa meg.
Zoltán hallgatott, s az asszony tovább beszélt. Ötnegyed óráig szakadatlanul beszélt, pihenés és megnyugvás nélkül, halkan s szentül, és a végén Zoltán a zsebébe nyúlt, mert már nem bírta ki, hogy ő ne lássa a levelet, s mivel valami mazna csüggedt kétségbeesett fáradtság vett erőt rajta, in-kább odaadta a levelet, mint hogy tovább hallja ezeket a szent és elviselhetetlen szavakat.
Az asszony mint egy vámpír kapott a levélen. Görcsös ujjakkal tépte fel. A levél jó betűkkel volt írva; gyors és futó betűk, egyenes sorok. Lihegő betűk.

„Zoltán bácsi, kedves!
Én magát sohasem fogom látni. Csókolom magát, imádom magát, sohase lát többet. Az egész testem tűzben ég, ha magára gondolok, de sohase szabad többet találkoznunk az életben. Én most vonatra ülök, ne haragudjon, de idehozattam magam a kocsival az állomásra s még nem vet-tem meg a jegyet, de olyan messze megyek, hogy soha többet el nem ér. Isten áldja drága egyetlen Zoltán bácsi, a testem tűz, éljen boldogul és szeresse gondolatban a maga kis rozikáját. Én nem vé-tettem magának, miért tette ezt velem. Nem haragszom. Isten, Isten veled.”

Zoltán halálsápadt lett, az egészből csak két szót értett, az egyik, hogy „tűz”… mert ettől ki-gyúlt, felgyúlt a vére, s égni kezdett, mint egy máglya, a másik az, hogy a lány elment, sose látja többét. Úgy ült ott, mint a szélütött, a szája lefittyent, a szeme megüvegesedett.
– Ringyó! – kiáltotta az, asszony. – S ez kellett magának, ez a piszok, aljas, becstelen dög.– Fuj! Szégyellje magát. Fuj! Hát nem undorodik tőle? Fuj! Meg kell halnom az utálattól, hogy egy ilyen utolsó, utálatos, uhh, de utálom, magát is vele együtt. Egy ilyen senki, egy ilyen semmi! Jaj, micsoda piszok. Most már elmehet. Most már vegye tudomásul, hogy semmi közünk egymáshoz. Nem is volt. Jaj, hogy tépjem szét magamat…
Rohant a sötét szobákon.
Zoltán, aki a legnagyobb rémülettel s meglepetéssel hallotta a felesége szavait, utánarohant, hogy kárt ne tegyen magában.
– Ringyó? – mondta magában.– Ez egy szentinek a levele!…
Utánarohant, s azt mondta:
– Adja ide a levelet.
– Ezt? Én? Magának?… Nem!… Nem, barátom! Ezt soha!… Ez a levél nekem kell, mert nekem igazolni kell magamat, hogy mért történt minden, ami történt! Kellene a levél? Igen?… Mért? nyomorult, hogy kéjeleghess? Akarod olvasni a szavakat, hogy a teste tűzben van, hogy tűz kell neked? Tűz?… Ocsmány. Mi neked ez a tüzes kis ringyó? Kid neked ez? Te aljas! te, leköplek!
S az öklében tartotta a levelet.
– Az én uramnak merészeli egy falusi cseléd írni, hogy Zoltán bácsi!… Meg hogy csókol-lak!… Tegez!… Tegez egy utolsó sarki piszok! Egy bordélyházi cafat! Tegez! Szakhmáry Zoltánt egy repedtsarkú tegezi!
Olyan szavak jöttek a szájára, amiről soha nem lehetett hinni, hogy egyáltalán van fogalma róla ennek a finom s minden gondolatában annyira diszkrét s disztingvált s nemes teremtésnek, hogy egyáltalán vannak ilyen szavak a világon.
– Soha nem szerettél, sohase szeretted a munkámat. – vágta oda Zoltán fuldokolva.
– Gyűlölöm, gyűlölöm – lihegte az asszony –, tanulja meg, hogy mindent gyűlölök, ami el-veszi magát tőlem!
– Gyűlölöd a földet, gyűlölöd a tanyát!
– Gyűlölöm a földedet, gyűlölöm a tanyádat, mert nem az enyém, mert versenytársam. Ér-ted… Elrabol tőlem, hát hogyne gyűlölném… Úgy gyűlölöm, mint azt a ringyót.
Zoltán megszédült: akkor mi maradt neki.
– Hogy mer ez így írni – sikoltott magából kikelve az asszony. – Ki adott rá neki jogot! Ki adott rá neki jogot!
– Én – hörögte a férfi.
– Maga! Mért?
– Mert szeretem. Mert szerelmes vagyok belé!



KiadóSzépirodalmi Könyvkiadó, Budapest
Az idézet forrásap. 503-507.

Tak se baví panstvo (Cseh)

“Nedáte mi ho?“ ozvala se konečně žena tichým hlasem.
Zoltán se jižjiž chtěl zeptat: “Co?“ Ale vždyť stejně ví, že chce dopis ...
Ze chce dopis, který on má teď v kapse u kalhot a který mu celé tělo drží v ohni. Byl by s to sedět takto až do konce světa v té žhavé horečce, přestože umírá blaženou hrůzou a touhou po tom, aby četl a četl dívčina slova... Jak tohle všechno... Jak tohle všechno dopadne...
Vstal.
“Kam jdete?“
“Jdu.“
“Kam?“
“.Kamkoliv. Půjdu k Csulimu. Připijeme si.“
“Připijete si?“ opakovala žena a vyskočila, jako když praskne ocelové pero. “Připijete si ... nač? Na koho? Vy jeden bídáku ... Na koho? Na ni? ... Tak jen si jděte a pijte na její zdraví, ale já vám přísahám, že mě už nenajdete naživu.“
Zoltána opustily všechny síly. Klesl zpátky na židli. A žena spustila:
“Podívejte se, Zoltáne. Můj muži. Můj milý. Všechno jsem si promyslela. Od loňského jara jsem měla dost času k tomu, abych o tom přemýšlela. Vidím, že jsem tu zbytečná. Mně nezbývá žádná jiná cesta ... Jenom jedna ... A vy to chcete. Nelžete! Neprotestujte. S rozmyslnou, podlou houževnatostí usilujete o to, abyste ve mně zabil poslední krůpěj života. Chcete, abych takhle pošla ... Víte vy, co děláte? ... Ovšemže to víte...“
Okamžik mlčela, pak pokračovala v nekonečném, bouřlivém přívalu citů.
“Bože můj, bože můj ... Můj Zoltán ... můj Zoltán! ... Jediný opravdový člověk, jediný opravdový muž ... Bože můj, bože můj ... Jak tohle dopadne ... jak tohle dopadne ... Pro vás můj život neznamená nic víc než život švába, kterého zašlápnete. Tohle je ta velikánská láska, tohle je konec našich šťastných deseti let ... Jak dokonalý byl můj manžel! Ten nebyl jako ostatní. Byl to světec! Veliký člověk! Byl to sám bůh na této zemi, bůh, jenž sestoupil na svět. A teď má zapotřebí takových ... takových Csuliů má zapotřebí. Opíjet se s kamarády, s kumpány se opíjet! Poněvadž ti se na něho nedívají s mravní kritikou, poněvadž takoví jsou šťastni, že i ten jediný klesl mezi ně; ti, kdo se povalují v blátě, jsou šťastni, že se s nimi válejí taky nebeští andělé, poněvadž se tak cítí ospravedlněni sami před sebou, poněvadž jsou takhle šťastni, poněvadž i oni mohou ukazovat na to, že je správné to, co my děláme, je tady Zoltán Szakhmáry, také on je náš člověk, i on je jen to, co jsme my sami! My potřebujeme víno - on ho potřebuje ještě víc, my jsme ani jedinou minutu neměli pocit počestnosti a poctivosti, a ejhle! Zoltán Szakhmáry - ten je tu taky... Až sem to dopracoval... K čemu je v téhle zemi počestnost, poctivost, lidskost, když není jediné výjimky: tady je Zoltán Szakhmáry, ten byl vždycky první, vyvolený, nejlepší, na něho jsme si nemohli dovolit ani pohledět - a teď jsme jeho miláčkové. Ale vy se mýlíte. Mýlíte se, Zoltáne, poněvadž vás měří měřítkem mnohem přísnějším. Poněvadž vy jste se vysmál božímu daru, Zoltáne, můj milý - cožpak nevidíte, necítíte, že máte jiné poslání, jiné určení? ... Vždyť sama vidím, že jste dokonce i tady dokázal zázrak. Vy zápasíte, Zoltáne. Z poslední pouliční děvky si teď pro sebe vytváříte bohyni. To tak, abych tam v tom dvorci spalal jak jste si mohl jediný okamžik myslet něco takového! Milý, milý dobrý Zoltáne, ukažte mi to psaní. Ukažte mi je - a já vám přísahám na živého boha, bude-li to psaní takové a já uvidím, že ona je vás hodna, pak já vám přísahám, že udělám místo. Půjdu vám z cesty. Podívejte se, Zoltáne, vždycky jsem vám byla rozumnou manželkou, se mnou je možno všechno projednat, já jsem vám vždycky dobře radila. Nelituji ničeho: se životem i se smrtí jsem zúčtovala, pro mne už nic nemá význam - jedině čest. Uvidím-li, že se ta žena pro vás hodí, odejdu ... Zoltáne, pochopte přece! I smrt je lepší než nejistota, a já přece nechci umřít, protože vás mohu přenechat té cizí ženě, ale své děti ne. Zbavte mě tedy toho mučivého neklidu a já vám přísahám, že nikdy toho psaní nezneužiju, že už vám je nikdy nepřipomenu, že z toho nikdy nic nepovstane - jenom o to vás úpěnlivě prosím: ukažte mi je.“
Když Zoltán mlčel, žena hovořila dál. Hovořila nepřetržitě pět čtvrtí hodiny, bez oddechu a bez uklidnění, tiše jako světice, až Zoltán nakonec přece jen sáhl do kapsy, poněvadž už nemohl vydržet, aby sám nespatřil dopis, a ježto se ho zmocnila jakási malátná, skličující, zoufalá únava, raději ženě dopis dal, než aby ještě dál poslouchal to mravokárné a nesnesitelné povídání.
Žena se vrhla na dopis jako upír. Křečovitě se chvějícími prsty roztrhla obálku.
Dopis byl napsán pěkným písmem; byla to ruka rychlá a vypsaná, řádky rovné. Písmena plná vzruchu.
Milý strejdo Zoltáne!
Už Vás nikdy neuvidím. Líbám Vás, zbožňuji Vás, nikdy vic mě neuvidíte. Mé celé tělo vzplane v ohni, pomyslím-li na Vás, avšak nikdy víc se v životě nesmíme setkat. Já ted sednu do vlaku, nehněvejte se, ale dala jsem se sem dovézt na nádraži vozem a ještě jsem si nekoupila jízdenku, ale odjedu tak daleko, že už mě nikdy nenajdete. Bůh Vám žehnej, drahý, jediný strejdo Zoltáne, tělo mám v ohni, žijte blaze a milujte aspoň v myšlenkách svou malou Roziku. Já jsem Vám neubližila... Proč jenom jste mi tohle udělal. Nehněvám se. Sbohem! Buď sbohem!
Zoltán zbledl jako stěna, z toho ze všeho chápal jen dvě slova; jedno z nich bylo “oheň", neboť od něho mu chytila, vzplanula rev a rozhořela se jako hranice; druhé slovo bylo, že děvče odešlo, že je už nikdy nespatří.
Seděl jako raněný mrtvicí, rty mu poklesly, oči vypadaly skleněné.
“Ta běhna“ vzkřikla žena. “A tohle vám bylo třeba! Ta špinavá, sprostá, bezectná mrcha! Fuj! Že se nestydíte! Fuj! Copak se vám to nehnusí? Fuj! Já se musím hnusem zalknout..., že taková poslední ... Uhh ... jak ji nenávidím, a vás nenávidím s ní. Taková ničemnice, taková bezvýznamná nicka! Co je to za špínu! ... Ted si tedy můžete jít. A vezměte na vědomí, že už nemáme nic společného ... Ani jsme nikdy neměli. Ach, nejraději bych se umlátila...“
Žena se úprkem hnala tmavými místnostmi.
Zoltán, jenž naslouchal manželčiným slovům s největší hrůzou a v největším překvapení, se hnal za ní, aby si žena neublížila. Běhna? říkal si v duchu. Ale vždyt je to dopis opravdové světice...
Hnal se za manželkou a volal: “Dejte mi ten dopis!“
“Ten? Já? Vám? ... Nikdy!... Ne, přítelíčku! Nikdy ho nevydám! ... Ten dopis potřebuji já, protože se musím ospravedlnit, proč se stalo všechno to, co se stalo. Chtěl byste to psaní? ... Ano?.. . Pročpak?.. . Aby ses v něm mohl kochat, ty darebáku? Chceš číst její slova o tom, že má tělo v ohni, že ty potřebuješ oheň? Oheň! ... Nestoudníku jeden! K čemu ty potřebuješ tu ohnivou kurvu? Co pro tebe znamená? Ty sprosťáku!... Ty ... Hnusíš se mi!“
A žena svírala dopis v pěsti.
“Taková venkovská služka si dovolí mému vlastnímu manželovi napsat strejdo Zoltáne! . . . A líbám tě! ... Ona mu tyká!! ... Tyká mu poslední coura z ulice! Běhna z bordelu! Ona mu tyká! Zoltánu Szakhmáryovi tyká bosácká rajdal!”
Ženě přicházela na rty slova, o nichž vůbec nebylo možno předpokládat, že toto jemné a ve všem svém myšlení diskrétní a distingované a ušlechtilé stvoření má ponětí.
“Nikdy jsi mě neměla ráda ... Nikdy jsi neměla ráda mou práci,“ namítl Zoltán přidušeně.
“Nenávidím vás! Nenávidím!“ supěla žena. “Nenávidím všechno, co vás ode mne odvádí.“
“Nenávidíš půdu, nenávidíš dvorec!“
“Nenávidím tvou půdu, nenávidím tvůj dvorec, protože není můj, protože je to můj soupeř. Rozumíš, olupuje mě o tebe - tak jakpak bych ho neměla nenávidět ... Nenávidím ho stejně jako tu kurvu!“
Zoltána se zmocnila závrať: co mu tedy zbylo?
“Jak se ta osoba opovažuje takhle psát?“ ječela žena pozbývajíc rozvahy. “Kdo jí dal k tomu právo? ... Kdo jí dal k tomu právo!“
“Já,“ zachroptěl muž.
“Vy! A pročpak?“
“Protože ji miluji. Protože jsem se do ní zamiloval.“



Az idézet forrásaOdeon, Praha, 1973, 179-183.

minimap