Machar, Josef Svatopluk: Nyári szonettek 04. Ironikus szonett (Letní sonety 04. Sonet ironický in Hungarian)

   
„To čisté, svaté, velké umění,
jež sluncem je nám v žití zášeří –“
Hle, lesklých slůvek pěkné skupení –
však svatosti té nic se nevěří!

Snad poetové ještě někteří
tak někdy plaše mluví ze snění –
řeč jejich se však přísně neměří,
jak známo, je to choré blouznění.

Umění! K smíchu! Hlavní věcí jest,
co, kdy a kolik procent může nést,
krom sportů ovšem, pro něž lidstvo plane.

A umění – dnes vyznat neškodí –
se celkem ani za sport nehodí,
je v něm už vše tak fádní, otřepané.
   
   
   
(1890)

„A művészet, a tiszta, nagy, a szent,
nap az, nélküle létünk fénytelen –”
Glancos szócska, csak semmit sem jelent –
e nagy szentségben nem hisz senki sem!

Talán egy-két poéta még terem,
ki álmában félénken elmereng –
igényes az olvasó ne legyen:
beteg az agyuk, láz van odabent.

Művészet! Röhej. A fő dolog ez:
ki hogyan hány százalékot szerez;
nem érdemes már, csak a sportra tenni.

A művészet – ma már bevallható –
még ahhoz a sporthoz sem fogható,
mert elcsépelt, fád, nincsen benne semmi.