Podzimní sonety 19. Sonet o dějinách sonetu (Cseh)
Vlastenci staří, již už dávno leží pod deskou v klínu mohyly, své staré znělky v potu, trudu, stěží a nemotorně robili.
Kdož přišli potom, dvoje čtverospřeží si rýmů nejdřív v papír vstavili, však jak v ně práskli, rýmy běží, běží, až pasažéra – jádro – ztratili.
A pozděj sonet byl jak výstřel z děla: vyrazil kouř, a rána zaduněla, zda ostře – slepě, – pro kouř nevíš už.
Moderní sonet nyní jest jak nůž, vyletne z pochvy, v modro zahrává, a když se tkne, do krve řezává. (1892) |
Őszi szonettek 19. A szonett törtánetéről szonett (Magyar)
A régi honfiak, kik már rég lent a sírnak ölén a deszkán nyugszanak, szonettet görcsösen, izzadva írtak: súlyos, ügyetlen sorokat.
Majd két négyesfogat feszült papírnak: kétszer négy rím, azt írd, az az alap. Suhintsz s már nyargal mind és nem is izzad – s az utas lemaradt, üres a bak.
A szonett később mint az ágyú: roppant füst tört elő s dicső lövése robbant; talált-e, nem-e – elfedé a füst.
A modern szonett: kés az, szín ezüst. Hüvelyéből kijár, kékes olyik, s ha húst ér, vörös lesz, mert vér folyik.
|